Děkanku možná vyhodili právem

Záleží zcela jistě na tom, kdo, kdy, kde, komu a proč něco sděluje. V různém kontextu může být nevinné vyjádření okolím špatně pochopeno. Každý mluvčí musí tak trochu počítat, že podstupuje riziko postihu. Polemika s p Nožičkou.

Příběh děkanky  může být úplně jiný. Jde o to, kdo a s jakým záměrem jej vypráví. Víme o tom příliš málo. Ale jistě si lze představit, že třeba překročila tím veřejným mailem své pravomoci. Vedení školy na poradě zaujalo nějaký postoj, který děkanka nerespektovala. Možná se nahromadily nějaké jiné prohřešky a toto byla poslední kapka ve složitém příběhu. Možná jde skutečně o šikan, dokonce o osobní zlovolné jednání. Ale od toho zde máme soudy. I u nás jsou za různě nelichotivé banality lidé propouštěni a jsou z toho občas skandály a dezinformativní války. Vzpomeňme třeba reorganizaci naší policie a případ Šlachta. Nicméně pružnost a snadnost propouštění zaměstnanců v USA je nám zářným příkladem, kterého bychom rádi dosáhli. Kolik je u nás překážek, když chcete někoho propustit. Nejspíš to z mála agenturních informací nerozsoudíme.

Můžeme se ale zamyslet nad smyslem tvrzení paní děkanky a v souvislosti s tím s vyjádřením našeho prezidenta ve stejném duchu nedávno na americkém velvyslanectví. Vědecky a morálně zajisté záleží na všech životech. Kéž bychom se tím řídili i my v případě našich Romů nebo zoufalých imigrantů do Evropy. Protože se tímto obecným pravidlem, že na všech životech záleží stejně jako my v USA dlouhodobě neřídili a exemplární případ o tom přinesl jasné důkazy. Je otázka po tom, zdali mají černí v USA právo protestovat a výlučně volat po smyslu vlastních životů. Pokud se i u nás dnes aktivisticky někoho zastáváte, hned se na vás sesypou, že kvóty na změnu poměru žen ve vedení podniků či na pozicích vedení státu nebo podpůrná stipendia jsou diskriminací většiny, která je rovněž připravena (dosti výsměšně a provokativně) hrát si na menšinu, ačkoliv automaticky vládne a opírá se o tradici, která jenom zakrývá pravý název toho, co se brání, a to jsou bývalá privilegia a nahromaděné hodnoty. V takovém případě je v USA problém momentálně vyhrocenější, protože u nás nikdo nějakému romovi či feministce smrtelně na krku neklečel.

Názory se různí. Někdo vnímá smrt G. Floyda jako vraždu. Profesionální policista musel logicky vědět, že 9 minut klečení na krku může ohrozit život. Pak jsou ti, kteří nahlížejí, že onen policista nešťastnou náhodou G. Floyda jenom zabil, neboť to stejně byl zločinec, který si to zasloužil. Že nejspíše existují i tací, kteří berou smrt G. Floyda jako důvod k oslavě snad nikdo popírat nebude a doufám, že tady se nikdo takový nenajde. Když to shrneme. Hnutí BLM vysloví po výše uvedené chronicky známé události svůj protestní bonmot. Část společnosti je schopna dohlédnout ve společnosti tak daleko, že se dokonce postaví za jinak barvené, řada policistů na znamení solidarity poklekne. Ale přijdou další a přicházejí se zpochybněním práva na protest. Reagují: že na všech životech záleží, což ale v kontextu událostí současně znamená – jděte domů, všem se něco děje to je normální. Je to bagatelizace jasně viditelného stavu diskriminace černých v USA. Přes vyrovnávací zákony, dokonce před pozitivní diskriminaci se problém černých sice zlepšil, ale nevyřešil.

Podobně jako u nás. Zákony rovnému postavení žen nebo Romů nebrání. Praxe ale umožňuje prostřednictvím jednání ve shodě, což je i právně definovaná skutková podstata organizovaného zločinu, zbrzdit či zcela znehodnotit emancipační snahy zákonných postupů. Na mnohé činy dopadá důkazní nouze. Nelze předem odposlouchávat radu nějakých mužů, která rozhoduje o nějakém jmenování ženy a shodne se takřka beze slov na tom, že s chlapem se lépe dohodne a prostě ženu k sobě do vedení nezvolí. Přitom je u nás dnes více špičkově vzdělaných žen než mužů, ale tuto statistiku rozhodování mužských kolegií nerespektuje. Zřejmě mají svoje alternativní fakta. Proto se tato doba jmenuje postfaktická. Věcnosti se sice dovolává každý, ale většinou se vyrábí situace dehonestace a podsouvání úmyslů i nesmyslů straně protivné. Samozřejmě není každý aktivista a protestující anděl. Ošklivé a nemorální prostředky boje může použít každý.

Pokud ale má někdo být intelektuálním vzorem jako paní děkanka, nebo morálním vzorem jako náš prezident Zeman, případně spravedlivým mezi národy pozitivní diskriminací postižený patriot náš pan bloger Burian, který nemůže pro své děti využít stipendia vyhrazeného jenom Romům, měli by tito zvážit svoje vyjádření, které nevěcně a nesprávně snižuje podstatu a oprávněnost protestních nebo pozitivně diskriminačních snah. Hnutí BLM nikde neříká, že když záleží na černých životech, že na jiných nezáleží. Pokud je poučujete o tom, že na všech životech záleží, přičemž se podle toho dlouhodobě nechováte, opět upadáte do bagatelizace smyslu protestování. Chcete protestování veřejně znemožnit a zpochybnit, protože mu podsouváte, že na jiné, než černé životy prohlášení nemyslí a je postaveno proti životům všech ostatních. Podobně když zpochybňujete pozitivní diskriminaci, obviňujete nyní podporované někdejší diskriminované z osobní diskriminace vaší maličkosti. Oběť se tak stává viníkem, dovolila si přihlásit se důsledně ke svým právům, které jste jim vy nebo vaše rodiče upírali. A jako zdědíte po rodičích dům, v němž spokojeně bydlíte, zdědíte současně s tím i sochy, které umožnily vašim rodičům ty domečky financovat. Pozitivní diskriminace se jen snaží spravedlivě napravit minulé nespravedlnosti, což se nikdy neděje, ani nemůže, zcela spravedlivě.

Samozřejmě bychom se mohli vzdát dědičnosti. Každý by měl opravdu jen to, co si momentálně vydobyl a zasloužil. Ale to je v podstatě vyvlastnění a zestátnění, byť to vypadá na první pohled spravedlivě. Jde o to, aby se zděděné statky nestávaly překážkou a nepřekonatelnou výhodou vůči těm, kteří nezdědili nic, protože byli v minulosti v nemilosti, znevýhodněni nebo přímo diskriminováni. Proto mají Romové stipendium oproti majoritní většině, protože majoritní většina si mohla po generace vytvářet rodinné zázemí, byť v omezeném množství, ale má kam sáhnout. Pokud těm na nejnižším sociálním stupni žebříčku neposkytneme dnes pomoc, budou stále agresivnější, budou nebezpeční i z hlediska třeba budoucí pandemie, dlouhodobě s nimi boj prohrajeme, protože u najedených se motivace vytrácí, ale u hladových narůstá.