Místo obvyklého tepání pana Hornera, které se ho stejně nedotkne, řeknu jednu, poměrně ilustrující historku o azylové proceduře v Německu.
Asi před 35 lety jsem byl spolu s pracovníky Chemapol a VÚMS vyslán do Paříže na další fázi technického školení a současně jsem zjistil, že můj švagr s manželkou mají výjezdní doložky do Západní Evropy.
Zcela naivně jsem jim nabídl, ať pár dní stráví v mém hotelovém pokoji a byl jsem rád, když v sobotu vypadli. Doprovodil jsem je rychlým metrem RER na nájezd na dálnici a pozoroval, jak nasedli do auta.
V hotelu si ještě vyplňovali celní a devizové prohlášení a já bloud pak zavolal domů, kde panovala obava z jejich emigrace, že v pořádku vyjeli směr Praha. A za dva nebo tři dny jsem od manželky dostal hutného sprďáka, že emigrovali a já přitom hlásil, že jedou domů.
Viděl jsem pak to rozhodnutí o udělení jejich azylu. Bylo zdůvodněno tím, že "kdyby se vrátili domů, byli by za emigraci potrestáni".To byl zřejmý nesmysl, trestní řízení se zahajovalo až po mnoha měsících nebo spíš až po roce.
Ale, kromě toho, oni vůbec žádné ohrožení či pronásledování režimem nemohli prokázat a tím, že nejprve jeli na dovolenou do Paříže tu žádost zcela znehodnotili.
Měli, podle pravidel, požádat o azyl v první bezpečné zemi, tedy po svém prvním vstupu do Německa.
Tak, takto, přehnaně benevolentně, postupovaly německé úřady (samozřejmě SRN) před těmi desetiletími v případě Čechů. A ta benevolence jim asi zůstala a přetavila se do onoho slavného "Wir schaffen das" Angely Merkel
"The German chancellor didn’t just say “wir schaffen das” once; she repeated it time and again, each time enraging her opponents and even members of her own party."
https://www.politico.eu/article/the-phrase-that-haunts-angela-merkel/
