Co je ve skutečnosti špatně na interakci prezident premiér

Obávám se, že rozhodnutí ústavního soudu nemusí přinést do věci jasno. V minulosti se využily obě krajní varianty. Prosazení návrhu vůči prezidentovi a opačně prosazení prezidentského názoru proti premiérovi.

Samozřejmě mi vadí zádrhelová situace při momentálním jmenování vlády, ale mnohem více mi vadí způsob jednání vůči veřejnosti. Prezident se snaží korigovat vůli voličů a premiér mu k tomu dává zbytečně příležitost. Hned od prvního dne představování ministrů prezidentovi jsem jako občan pociťoval zjevnou trapnost, zejména nad tiskovkami před lánským zámkem. Budoucí ministři byli zavázáni k jakési domluvené „omertě“, že se nesmí vyjadřovat k tomu, co veřejnost nejvíce zajímá.

Na jedné straně se od počátku vyslovilo, že přes jednoho ministra přejede prezidentský vlak, tedy nepojede vlak. Pak se vyvolávalo zdání objektivity tím, že se prezident při setkáních rozhodne na základě argumentace. Obsah představování byl výsměchem veřejnosti. Výsledkem představování nebyla žádná veřejná diskuze nad skutečnými záměry vlády. Nějaké utajené kabinetní rozhovory, které se tajemně vydávaly za programové prohlášení vlády vůči prezidentovi jsou a budou vůči veřejnosti navždy neveřejným obsahem.

Proto je také konečná argumentace prezidenta tak směšná. Bez možnosti posouzení obsahu komunikace nemůže veřejnost zaujmout stanovisko vůči nevhodnosti ministra zahraničí. Šéf diplomacie mohl prezidentovi v rámci diplomacie klidně všechny jeho obavy rozptýlit. Mohl se zavázat, že neučiní nic z toho, z čeho je obviňován dopředu, tedy jakási presumpce viny v odvetě za minulá rádoby prohlášení v situaci, kdy Lipavský nemohl s určitostí vědět, zdali bude ministrem a hlásal názor opozice ve stranickém zájmu. Prohlášení opozice jsou vždy tak trochu iracionální a dokonce i nerozvážně extrémní. Opozice shodně proti vládě ANO masivně používala v každé větě „absolutně nefunkční“. Ale každý ví, že se mnohokrát opozice také sekla a vláda rozhodně udělala chyby, ale nebyla nefunkční a jistě nebyla „nefunkční“ schválně. Potíže s koronavirem, světe div se, měli a mají po celém světě a neměli tam ani Babiše, ani vládu ANO.

Prezidentův odpor vůči Lipavskému je tedy nutno pokládat za čistě osobní, a to je přímo strašidelné v nynější kritické situaci. Navíc za současného uspořádání tajných rozhovorů a indisponovaného prezidenta není možné klást skutečné otázky o podstatě věci. Představa zahraniční politiky v libovolné dispozici jednoho ministra menšinové koaliční strany je směšná představa, a přesto se tím vážně zabýváme. Odpověď mohl již dávno dát sám premiér, který se mohl k prezidentovým námitkám jasně vymezit. Obvykle bývá ministr zahraničí zcela v souladu s premiérem a je jeho nejbližším názorovým vykonavatelem. Málokdy se situace vymkne, ale ministr je prostě nahraditelný i v koaliční vládě. No nic. Pokud se chce nechat veřejnost balamutit jakýmsi zdáním rozhovorů a argumentace, je to její věc. V normálním státě by se demonstrovalo před lánským zámkem. Ale zde se nemohu ubránit dojmu, že si za celou situaci může budoucí premiér tak trochu sám.

Veřejnost od počátku věděla, který ministr má problém. Nicméně jsme si společně s prezidentem zahráli inscenaci, že se to objektivně probírá a zvažuje a že by to mohl být někdo jiný. Každému, kdo není úplně naivní musí být zcela jasné, že se celá situace dala zvládnout daleko lépe a nemusela se dát prezidentovi vůbec žádná jiná munice než jen skutečná osobní zášť, která za tím vším je. Prezident zneužívá ústavních skulinek pro své osobní štulce vůči jemu kritickým osobnostem. Já mám od počátku nalito čisté víno. Vidím oběma stranám do žaludku až příliš. Myslím, že je zde jasně vidět absolutní neschopnost jak prezidenta, tak budoucí vlády dělat veřejnou politiku pro občany vysoko nad osobními zájmy. Myslím, že jejich kolty vůči veřejnosti visí proklatě nízko.