Co je a co není ideologie

Ideologie je postoj, kdy obhajoba postojů a principů odporuje zjištěným faktům. Nejčastěji jde o lobbystickou podporu zastaralé technologie, která nehodlá zlikvidovat samu sebe. Také se dělí na úmyslnou a nevědomou.

Když jsem si přečetl vesele apokalyptickou zprávu o důsledcích poslední  Prague Pride na webových stránkách časopisu Reflex,  měl jsem na chvíli dojem, že do Reflexu píše pod pseudonymem Dominik Landsman sám náš zdejší klasik Karel Trčálek. Autor onoho článku rozehrává veselé přehánění okamžitých dopadů Prague Pride na 40% české populace. Výše procenta ve své obludné výši poukazuje na podstatu resistentní ideologie homofobie. Navzdory všem faktům se neustále hromuje proti něčemu, co je zcela jasně mimo přirozené lidské ovlivnění. Nakonec se v záplavě útoků a nadávek neptáme na to nejdůležitější: Kde jsou faktické výzkumy, které by mohly podpořit myšlenky homofobie. Není mi známa žádná seriózní studie (mimo té Landsmanovy .), která by dokládala vliv Prague Pride na rozklad tradiční rodiny apod.

Čím méně je nějaká skutečnost prokazatelná, tím více se projevuje fantasmagorická ideologie. Jak známo, ideologie získala svůj pejorativní nádech již za Napoleona, kdy panovnický suverén označil různé názorové úvahy v politice za nereálné. Jenomže realismus je asi iracionální věc a mýlit se je i císařsko lidské. Mám na mysli „napoleonskou“ ideologii kolem jeho ruského tažení. Byl přítomen realismus?

Ideologie má samozřejmě právě svůj teoretický význam. Staví prostřednictvím vzdělání na nohy ono „paradigma“, oblíbený to výraz našeho napoleonského prezidenta. Málokdo si dnes již vzpomene na rétorika pana Zemana, zejména na počátku jeho prvního prezidentství, kdy šermoval s paradigmatem každý den. Zcela zřejmě se dnes cítí být oprávněn vytvářet nové paradigma výkladu české ústavy. Výkladu ledasčeho. Prostě jeho útok na česká paradigmata je v mnoha ohledech fatální. Nicméně lidé ho 50 na 50 poslouchají. Nejistota ohledně paradigmatu staví mnohé spoluobčany do těžké situace. Věří hlasu nejvyššího státního úřadu. Není na tom nic nepochopitelného. Z plků, bonmotů a někdy i pitomostí pana prezidenta se stává pro mnohé paradigma – vzor myšlení a jednání – jelikož výroky prezidenta nelze neslyšet. Média nemohou jeho úřad bojkotovat. Nicméně, o mně je známo, že jsem byl, jsem a budu odpůrcem Miloše Zemana. Nejsem ovšem odpůrcem prezidentského úřadu. Respektuji, že je prezidentem. Ideologií by bylo, zpochybňovat vše, co prezident Miloš zeman vykoná. Prezidentské úkony jsou převážně potřebné a smysluplné, např. jmenování soudců.

Ideologie v pozitivním smyslu zvítězila v poslední světové válce. Je to ideologie, již dnes někteří neváhají nazvat pseudohumanismem. Zakládací charta OSN vyvozuje rovnost člověka vedle člověka a nikoli člověka nad člověkem. Dnes jsou ideologické snahy, které se snaží zpochybnit a zrevidovat tento výsledek poslední světové války. Zpochybňování a popírání kdečeho se stalo ideologií až sportovní. Často přistupují skutečně až klubové či kmenové příslušnosti, kdy již nejde o hájení myšlenek, ale o odpor ke konkrétní osobě či „skupině“. Moderním ideologickým šprýmem je dnes podsouvání. Pokud jste stoupencem rovného práva vůči migrantům, jste současně vítačem a stoupencem nekontrolované a neomezené migrace. Můžete se milionkrát ohrazovat, že o to vám ani náznakem nejde. Prostě jste pseudohumanista, protože kvůli záchraně pár migrantů dnes, chcete genocidu bílé rasy zítra.

Ideologie ve formě PR či reklamě se nevyhneme. Do mailů nám roboti posílají usilovně výzvy k podpoře formou zakoupení čehosi, co většinou nepotřebujeme. Jsme ve stavu neustálého pokušení. To platí i na politiku a problémy doby. Také si uvědomuji, že mohu být jen takový robot svých přesvědčení. Věřím v podporu života, v zenové pěstování ideálu, v rozvážné zvažování otázek morálky a svědomí, bezpodmínečnou lásku k blízkým lidem. Nicméně bych dokázal akceptovat vědecky prokázaný fakt, že je homosexualita nakažlivá, a tudíž je zde prostor pro léčení. Tím nenaznačuji, že bych to dnes připouštěl, ale vzdorovat prokázaným faktům by se nedalo. Tady ideologie končí. Jsou samozřejmě otázky, které zůstanou navždy neprokazatelné. Například existenci Boha či globálního klimatu neumíme ani prokázat ani popřít jedním stejným jazykem. Použitý jazyk v sobě skrývá kořeny ideologie. Kdo si neumí s jazykem hrát a slyšet v něm i paradoxní humor, bývá většinou v tuhém zajetí ideologie.

Jsem si vědom, že svou ideologii v mnoha ohledech mohu, musím a občas budu muset opustit, usměrnit či zcela změnit. Jsou ovšem oblasti, kde to principiálně nelze. Jde o otázku přitakání životu a jeho rovná práva v komplexu bytí. V tomto ohledu jsem byl například zhrozen tím, že někdo přál veřejně mému odpůrci MZ smrt. To je příklad velmi patologické ideologie.

Nejvíce se štítím ideologie, která je vydávána v důsledku alibismu za nevědomou. Například Okamurova prohlášení o „táboře v Letech“, kdy se nakonec hájil tím, že něco nevěděl, je u veřejných osob naprosto nepřípustná. Jenom chtěl uniknout a unikl možným důsledkům své vylhané ideologie.

Byl bych pro vyhlášení nějakého plonkového dne, za den zpochybněné ideologie. Ten den by každý měl hájit opak toho o čem je přesvědčen. Byl by to takový aprílový halloween. Určitě by takový ideologicko sociální trénink mnohému prospěl. Rozhodně jako prevence ideologického autismu.