Co bych po svém prezidentovi chtěl?

Můj prezident nemá konkrétní pravomoc zlepšit či vyřešit můj život. Jediné, co bych od něj očekával, abych si s ním mohl hrát na ozvěnu kultu osobnosti, je jeho moudrá schopnost až šaškovsky využít prezidentskou právní imunitu.

Jak tomu rozumět, tomu hutnému perexu, do nějž jsem se snažil vtěsnat celistvou výstižnou definici esence prezidentství. Zkrátka prezidentské pravomoci nejsou výkonné, až na pár maličkostí, kterými může prezident vyvést místní oligarchii ze zimního medvědího spánku. Pravý prezident provokuje k činnosti, motivuje k uskutečnění myšlenek, které mají vyzkoušenou hodnotu. V tomto smyslu dosud prezidenti celkem konali svou povinnost v zásadě dobře. Dokonce i prezident "zeman", na kterého jsem měl náct let alergii, vlastně zábleskově tušil, co by měl se svými tenkými pravomocemi dělat.

 Jestliže je pár věcí v našem zatuchlém království dánském v zásadním nepořádku, pak očekávám, že mi to prezident nebude dál lakovat na růžovo a nepotvrdí zglajchšaltované švejkovské tunýlky vedoucí ke stále plným korýtkům na úkor zdejších lidí. Především je nám třeba reformy našeho neslýchaného soudnictví. Pokud by se v naší zemičce pořádalo referendum o důvěře v naše soudnictví, pak by asi dostalo záporný výsledek. Podle mých zkušeností osobních a hlasů v celém mém okolí nevěří soudům, soudnictví a právníkům obecně snad vůbec nikdo, ani právníci ne. Od vlád sestavených z politických stran, které si představují, že vládnutí je maximální ovládnutí na bázi povelů k té či oné nečinnosti, nelze vůbec v dohledné době očekávat jakékoli zlepšení. To na čem se pravolevé politické strany potichu shodnou je ideálním stavem krize, kterou částečně zejména viditelně, ale ne moc radikálně a už vůbec ne skutečně, vyřeší spásná politická klika finančním nástrojem zásadního významu, totiž podfinancovávat každou činnost státu tak, až se stane směšnou a zbytečnou, že je na čase ji téměř zrušit.

Zoufalý stav právních průtahů v naší zemi již zcela znemožňuje jakoukoli spravedlnost. Lidé berou spravedlnost do svých rukou a obcházejí stát na každém kroku. Dospěli jsme pozvolna k tyranii, kde dovolání ke spravedlnosti často končí smrtí žadatele, případně naprosto nesystémovou zlobbovanou polospravedlností, jakou byla například Klausova amnestie hospodářských delikventů z časů privatizačního šílenství. Morální škoda je z těchto případů obrovská. Velko podvodníci jsou nedostižní a unikají spravedlnosti, přinejmenším si to každý neoblomně myslí, a na druhé straně jsou zde kruté lichvářské poměry, kdy se původně drobní dlužníci zavrtávají do stále těsnějších dluhových pastí a končí mim systém v šedé ekonomice bez jakékoli šance na resocializaci.

Co na to naši minulí prezidenti?? V zásadě mlčeli a populisticky prospěli a vyhověli jen svým lobbystickým milcům. Vedle omilostnění osob z řad personálu úředních osob prezidentskému stolci blízkých ostře kontrastuje až gotická přísnost, kdy se omilostňuje nanejvýš pár hodin před smrtí delikventa nebo v případech až příliš jednotlivě do nebe volajících. Nejsem příliš pro cestu chaotických osobitých amnestií. Myslím, že prezident by měl využít svůj nepominutelný komunikační potenciál k neustálému poptávání po klíčových systémových reformách. Pokud soud nedosoudí kauzu v reálném čase odborně vymezeném čase, měla by nastoupit automatická presumpce neviny a basta. Přechodný přelomový stav k tomuto pojetí může být sic mírně traumatický, ale je naprosto nezbytný k tomu, aby odvrátil vnitřní otroctví neprávní totality, jež hrozí tím, že zanedlouho budeme všichni v nějakém tom řízení, které na nás uvalí slepý úřad nebo ostříží nepřítel či pouhý konkurent na trhu. Nevinnými zůstanou jen ti s imunitou, které nelze stíhat. Brzy tam budeme, nezvolíme-li zásadní odvrat od drakonické moci státu všechno dokonale podfinancovat a beztrestně nevykonat.

Od svého prezidenta očekávám entuziasmus proti hrozícím totalitním tendencím a zejména proti svobodě projevu. Který z nich by to ale měl sílu a schopnost uvést do reality? Může o tom u nás předem otevřeně mluvit? Má některý z nich podobné procítění reality, aniž by měl přednostní tendenci zavádět opět totalitní prvky nějaké skupinové exkluzivity? Je některý z adeptů kandidujících na prezidenta schopen této mnou nastíněné mentální státnické odvahy? Překvapím vás možná trochu tím, že moje odpověď zní v polovině kandidátů pozitivně: ano. Nebudu je jmenovat, aby se normalizační populistický tlak na ně zbytečně nezvýšil. Rozhodne svým způsobem jistý druh nahodilosti. Může se i stát, že kandidát, od nějž bychom to nečekali, se stane státníkem díky dané příležitosti. Dějiny takové případy znají nejméně od dob antiky.

Nyní jsme svědky totálně neupřímné kampaně za obsazení stolce nejlukrativnějšího ve státní správě. Držme si palce a házejme do uren ty správné hlasy. A pokud jsme v duševní pohodě přežili i prezidenta z nejzlomyslnějších a nejpomstychtivějších, jistě už to horší nebude. Někteří to ovšem vždycky opláčou, jako prohru svého fotbalového týmu, ale i volba prezidenta je z důstojného a sebevědomého občanského hlediska jen hra. Svoje životy si můžeme téměř vždy s vnitřní svobodomyslností utvářet sami. A štěstí i láska kvete i za časů ne prosperity ba dokonce i za časů válečných.