Čína také musí skládat světu účty

Politika jedné Číny narazila na mělčinu veřejného mínění. Na příkladu Hong Kongu Čína ukázala světu, že dva systémy není schopna při svém politickém uspořádání prakticky uskutečňovat. Každý problém chce převádět na jednu …

.. vlastní právní logiku. Mnozí si jistě pamatují, co byla za bolševika tzv. socialistická zákonnost. Vše, co se zdálo předvoji dělnické třídy nesocialistické, to zakazovala, na jednotlivce se neohlížela, soukromý majetek nerespektovala.

V otázce Taiwanu je třeba si alespoň na základní úrovni připomenout historický vývoj nynější situace. Čínská republika (Taiwan) byla republikou od roku 1912 dávno před diktaturou pevninského proletariátu. Po kapitulaci Japonska se stala zástupcem celé Číny, tedy i Čínské lidové republiky v OSN. Tento stav trval až do roku 1971, kdy byla situace za pomoci USA zcela převrácena a zástupcem Číny se stala ČLR, přičemž Taiwan byl z OSN vyloučen. Americká podpora ztělesněná tehdy prezidentem Nixonem byla motivována rozdělením spojenectví mezi Sovětským svazem a Čínou, což se částečně povedlo. Taiwan zatím neúspěšně ji několikrát žádal o znovupřijetí za člena OSN, ale tzv. veto velmocí, mezi něž Čína díky Nixonovi patří, vždycky tomuto členství zabránilo a zabrání i v budoucnosti.

Země s nejasným mezinárodním uznáním se potýkají s jistým bojkotem svých někdejších „hegemonů“. Izrael také existuje de facto, ale 32 převážně arabských zemích jej neuznává. Problémy má Kosovo a některá sporná pohraniční území. Jen namátkou si připomeňme turecký problém severního Kypru, Jižní Osetii, ruskou enklávu na ukrajinském Donbase. Zdaleka to není výpis úplný.

Díky poměrně malé, pro někoho bezvýznamné, misi našeho předsedy senátu, ať již si o ní kdokoli myslí cokoli, z Čínské reakce vyhřezlo utajované brutální nátlakové vyhrožování. Podle mne, kdyby Čína mlčela, získala by mnohem více sympatií. Možná by tam již podobným způsobem nikdo další nezabloudil. Nyní se však zdá, že obchodně politické návštěvy na Taiwanu mohou být bolavější, a možná i úspěšnější, než hospodářské sankce.

Spojené státy musely nejen od roku 1971 chránit bezpečnost Taiwanu. I nyní se demonstruje neustálá vojenská ochranná přítomnost USA v regionu v zájmu svobody Taiwanu. Současné demokratické vedení Taiwanu se vzdalo někdejších vládychtivých požadavků nad teritoriem celé Číny a vystupuje v podstatě s nárokem na sebeurčení. Za normálních okolností by tedy mělo jít o něco podobného jako je v Evropě Brexit. Sice se občas v některých otázkách střetneme a neshodneme, ale rozhodně si nenárokuje EU nějaký eurofederální pořádek ve Velké Británii. Přeme se jen o smlouvách a porozvodových dluzích.

Naši národovci, kteří tak usilují vehementně o naši národní suverenitu tímto mj. hovoří rovně z pozice nároku na sebeurčení, kterou najednou v rámci Taiwanu nechtějí zamlženými postkomunistickými pohledy vidět. Ale čemu se divit. Je to samozřejmé jako podobný zástupný problém našich sociálních parazitů. Ačkoli na korupci proděláváme násobně více, uznává běžný volič korupci za zaslouženou práci a pokud někdo jiný nevyje s vlky a dělá si, co chce, tedy vymyká se kontrole, jíž jsou všichni totalitáři posedlí, stává se zástupným viníkem tekutého hněvu. Tekutost toho hněvu je dána jeho základní vlastností: přelévá se tam, kam mu podmínky dovolí. Korupčníci se nakonec umí ochránit a přesměrují svými PR agenturami hněv „správným“ směrem.

Je třeba se na svět dívat otevřenýma a zásadovýma očima. Velmocenského vzájemného vetování se asi jen tak nezbavíme, ale můžeme a musíme mu čelit odvážnou politikou aliance menších zemí. Veřejné mínění, i když stále slábne, má stále svou sílu a nelze se přes něj snadno přenést. Za největší chybu současnosti považuji skutečnost, že světové společenství nebylo a není schopno potrestat válečné zločiny někdejšího Islámského státu. Nepotrestané zločiny posilují pocity výlučnosti. Svět v případě Hong Kongu mohl jen přihlížet, ale v případě Taiwanu můžeme i Čínu upozornit na její limity. Čína není ve vesmíru prostě sama.