Čím dál tím hůř, údajně nejsme ještě smířeni

Mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení si pochvaluje Sudetoněmecký den, který vyvolal české debaty o křivdách minulosti. Z protestů si nic nedělá, byly marginální a jejich účastníci zaostalí. Podle Posselta nás jejich den přiblížil ke smíření.

Čech by si myslel, že jsme s Němci smířeni od podepsání společné deklarace roku 1997. Posseltovo tvrzení jasně dokazuje, že k nám přišel se soukmenovci propagovat nerespektování deklarace. Může mezi námi a Němci někdy něco platit? Prostě férově a jednou provždy? Alespoň jako uznaná státní hranice? Posselt je opět na začátku cesty požadavků, které kdysi rozbily Československo.

Je jasné, že zločinné excesy se staly a jejich rozsah je nesrovnatelný. Vyhnali jsme Němce do svobodného světa, do daleko lepších podmínek, než jsme měli my sami. Měli by nám být vděčni. Nemuseli nikdy panáčkovat komunistům. Přežilo jich i přes divoký odsun procentuálně daleko více než Čechů za Protektorátu.

Pro mne jsou Posseltovy výroky pomatenou vizí blouznivce v beznadějné pozici. Smysl jeho manšaftu rychle mizí a může se stát, že ztratí veškerou podporu, protože je schopen se vracet neustále jen k požadavkům. Posselt to naznačuje srozumitelně: Smíření za odškodnění nebo majetek. Přijede si coby cizinec a dává nám mistrovské rady, kdo má u nás v politice pravdu. Je vlastně takovou karikaturou našich Euro Hujerů.

Posselt poskytl 30.5.2026 rozhovor magazínu Paměť národa. Ocituji zde pojmový slovník, kterým označuje naše spoluobčany, které ještě o ničem nepřesvědčil a už je označuje:

Tazatel redaktor (David Horák): Ovlivnily akci protesty, které ji provázely?

Ty protesty byly marginální a směšné. Čekal jsem víc, ale když jsem viděl, co to bylo za lidi – se svastikou, s ruskými vlajkami nebo s nápisem „panslavistické árijské hnutí“ nebo tak něco – bylo zjevné, co to bylo za lidi.

…

Jsou to relikty minulosti. Dílem nacionalisté, dílem fašisté, kteří křivě označují za fašisty jiné lidi, dále komunisté, potom dosti podivné elementy slovanského extremismu.

…

Česká debata na mě dělá skvělý dojem, jsem z ní nadšený. Nestavme na roveň „české“ a „nacionalistické“.

„Čeští nacionalisté jsou samozřejmě duševně a intelektuálně zaostalí a vedou diskuzi jako za dob Stalina.“

///

On vůbec nemá morální právo se k našim oponentům vyjadřovat. Může historizovat, může i politicky působit, ale u nás nemá jeho sdružení žádná politická práva se vyjadřovat. Pohybuje se vlastně na krajnici vměšování do vnitřní politiky. Má samozřejmě právo čestně požadovat na spolkové vládě v Německu, aby tedy odstoupila od deklarace a začala říkat pravdu o požadavcích. Rozhodně nemá právo to hlásat zde bez jakékoli politické odpovědnosti.

Jaká nesoudná pýcha tím člověkem zmítá. Troufne si zvenčí nálepkovat české občany, které třeba prozatím nepřesvědčil a vyhrožuje jim nadávkami a označeními, která mu někdo z české strany poradil. Svoje rozdělení Čechů na české a nacionalistické ničím nepodložil. Kdyby alespoň plácl – podle Heideggera, ale nic, žádný poukaz na interpretační klíč. V tučně proložené větě naznačuje co tím rozdělením asi myslí, ale jenom se zesměšňuje, jak situaci u nás nerozumí. Nerozumí ani těm pojmům, což ukazuje jeho následný citát hnedle další věty. Falešná paralela, že dnes nějací lidé vedou diskuzi jako za dob Stalina (Vyhrožování, zatýkání, perzekuce až vraždění – to byl stalinismus). Kde to u nás vidí. Zahlédl snad nějaké NKVD, ozbrojence, Lidové milice? Prostě blábol. Mne tedy tímto přesvědčil, že takto jednoznačně negativně hodnotící jedince nepotřebuji poslouchat. Stačí nám ti naši.

Zdůrazňovanou tezí, že je třeba smíření, nebo dalšího a dalšího smíření… dokazuje Posselt, že Neuznává dokument o smíření podepsaný vládami obou zemí. Můžeme si myslet, že Posselt třeba přijíždí s představou, že sudetoněmce německá vláda nezastupuje, protože oni se cítí být českými vlastenci, požadují zpět naše občanství, aby mohli pořádat restituční řízení jako naši občané. Kdo tedy dnes jsou ti harcovníci? Napřed zpátky do Říše a nyní zpátky do Vlasti? Co budou chtít zítra? Podíl na Antarktidě, na světových mořích, na Měsíc i na Mars?

Já bych třeba mluvil o sblížení a porozumění. Smíření je pasé, jeho subjekty vymřely bez náhrady na obou stranách. Pokud bychom měli přijmout povinnost dědictví, nesmířili bychom se nikdy. Pokud si oni nebránili svoji společnou vlast, tak o ni přišli. Ti co ji bránili tak mohli zůstat. Ale dnes mohou přijet, usadit se zde a stát se Čechy. Máme na to naše pravidla.

///

V rozhovoru je ještě jedna pozoruhodná podrobnost.

„Do utajované univerzity mě přes dvorky vedla studentka, matka pozdějšího zastupitele Matěje Hollana Yvonna (Gailly). Jako další se mě ujal asi sedmnáctiletý student, jistý Petr Fiala…“

Pan Posselt podporoval disent u nás a v roce 1989 v létě byl u nás na misi. Mně se to vlastně líbí, protože jsme ještě nebyli smířeni, a přesto jsme si mohli rozumět a pomáhat. Nejsem ke všemu kritický. I já mám mezi sudetskými Němci přátele. Mají různé názory, ale jsou nohama na zemi a nebojují proti minulosti, ale žijí a souzní v přítomnosti. Není s tím prakticky sebemenší problém. Často si zanadáváme na šlendrián na obou stranách hranice. Ve skutečnosti je politický antagonismus pouze mezi lidmi a mocí nad nimi. Jak se to jmenuje je dost jedno. Každá moc bude zneužita přinejmenším ke korupci. A člověk potažmo lid zase není dokonalý ani bez viny.

A na závěr. První vlivnou velmocí, která uznala odtržené Slovinsko od Jugoslávie bylo Německo. (Chorvatsko 26.6.1991, Island, Švédsko a Německo 19.12.1991). Toto první odpojení rozpadající se federace se obešlo bez odsunu, ale následně byl právě odsun různých menšin bez právního základu, když jej vzali do ruky „občané sami“ ukázkovou válečnou lázní. To nevyčítám Sudetským Němcům, ale Němcům jako takovým. Co by asi říkali Němci, kdyby se nyní Sudetští Němci vydali zpátky do vlasti a chtěli si odnést z Německa také svou druhou vlast, kde mají pěkné majetky aktuálně? Jak by se líbilo centrální vládě v Berlíně, kdyby s tím nyní sousedé v Česku souhlasili a sypali si konečně popel na hlavu, zrušili dekrety a vrátili majetky, protože za takto získaná území by to přece stálo. Za takových okolností bych dal souhlas se smířením i já.