Ceny poroty České soutěže festivalu Jeden svět

Letos se mi podařilo vidět oba dokumentární filmy, které byly oceněny na festivalu Jeden svět. Je to jen zvláštní náhoda. Na druhé straně mne mrzí, že se dá stihnout tak málo filmů. Deset dní na tolik filmů je pro mne málo.

Celkem jsem leos stihnul pět filmů. Pro pracujícího člověka je to asi maximum. Šíře dokumentovaných témat neustále narůstá. Nakonec jsem se při plánování řídil kompromisem mezi dostupným časem a tématy, které mne dostatečně lákají.

Nejsem schopen zde tedy probírat kvalitu oceněných filmů oproti ostatní produkci. Nemám v úmyslu zde opisovat, co lze ve filmu vidět či nevidět. Oba filmy bych zájemcům o témata doporučil. Chci se zmínit o čemsi jedinečném, co je typické pro festival Jeden svět. Po shlédnutí filmu následuje moderovaná diskuze k filmu, které se vesměs vždy účastní tvůrci filmu. Díky tomu se o pozadí filmu a tématu divák dozví často velmi zajímavé věci.

Diskuze po filmu o eutanázii byla celkem bouřlivá a velmi zajímavá. Jak to již v diskuzi o tomto problému bývá, vyskytli se vehementní a předem přesvědčení zastánci pro a proti. Já v tomto ohledu patřím spíše mezi nerozhodnuté. Upřímně vzato sám za sebe se nebojím aktu smrti. Dokonce bych řekl, že v daném případě jsem měl spíše porozumění k osobní situaci a rozhodnutí k ukončení života z vlastní vůle. Ale přesto mne nepřesvědčil dokument o bezpečném zajištění bezpečnosti aktu. Soudím o problému podobně jako o přerušení těhotenství. Neznemožnit úplným zákazem, ale také nepropagovat, aby se jednání stalo běžnou normou.

Zajímavým sdělením režiséra snímku byla informace o kontaktování hlavní postavy filmu a jejím postoji v celém dramatu. Nenechala se ke snímku přemlouvat, ale dá se skoro říci, že jej sama téměř aktivně vyvolala. Měla zájem prostřednictvím dokumentu vyslat poselství o eutanázii ostatním lidem.

Diskuzi jsem za sebe ovlivnil námitkou, že si nemyslím, že eutanázie by měla být lidským právem. Překvapilo mne kolik lidí si naopak myslí, že v eutanázii jde o lidské právo. Zásadním argumentem byl poukaz k tomu, že tito lidé, kteří chtějí ukončit život, si často způsobí jen zdravotní komplikace při pokusu o sebevraždu. Nedovedu se zbavit názoru, že člověku by neměla být sebevražda schvalována a ještě k ní napomáháno. Přitom si současně sám dovedu představit sebe, že bych o nějakou vysvobozující milosrdnou smrt stál.

Celý dokument je postaven na argumentu nevyléčitelné nemoci. Na tom není nic nepochopitelného, ale spravedlivě řečeno, kdybychom uznali aktivně právo na eutanázii, obávám se důsledků, které by mohly vést ke zbytečné eskalaci a k neuhlídání důsledků. Na druhé straně se z rozhodnutí lékařů vlastně eutanázie nepřímo děje. V určitém terminálním stavu se lékařské koncilium rozhodne, že již nebude léčit a zahájí tzv. léčbu paliativní, která je postavena již jen na pouhém utišování bolesti. Lékaři se u staré neperspektivní osoby s nízkou prognózou již nepokusí o operaci, která by mohla skončit na operačním sále smrtí pacienta. Zkazili by si tím koeficient úspěšné operability.

Zásadní námitkou k uvedené praxi je také fakt, že v nerozvinutém světě, kde nemají občané nárok na zdravotní péči a o nějakém utišování bolesti exkluzivními léky si mohou nechat zdát, těžko budeme s takovým lidským právem hledět pacientům do očí. Na eutanázii musíte mít peníze, jinak by vás mohlo čekat jen jakési zkrácené nekontrolované řízení. Vždycky si v této souvislosti vzpomenu na demonstraci mrtvých duší v Indii, kde statisíce občanů v důsledku prahnutí po dědictví bylo prohlášeno příbuznými za mrtvé. Tito lidé pozbývají potom všechna práva a společnost, která toto umožňuje je svým způsobem vnitřně nemocná a nebezpečná. Nejsem pro eutanázii, ale reálně vzato se lidstvo tímto směrem vyvíjí. Nicméně na to musí být mechanismy v celém světě globálně zralé. A to podle mne ještě nejsou.

V případě filmu o sňatkovém podvodníkovi se diskuze příliš nerozvinula. Přestože ve filmu nikdo neumřel, byla atmosféra po filmu takřka zdrcující a viditelně nebyl zájem se tématem veřejně zabývat. Zajímavou doplňující informací byl osobní postoj tvůrců filmu k negativní postavě podvodníka, jehož přístupem jsem byl po filmu zcela znechucen. Tvůrci měli k osobě podvodníka vcelku pozitivní vztah. Mohlo to být také tím, že jej ve filmu vylíčili hůř, než jakým byl ve skutečnosti.

Podvedená hrdinka v průběhu těhotenství způsobném podvodníkem zjistí, že je HIV pozitivní. Podvodník se zcela cynicky netají svými egoistickými zájmy, ale zdá se, že na něj zapůsobí fakt narození dcery (jedná se o časosběrný dokument). Nabídne původně podvedené partnerce sňatek, což je celkem obdivuhodné obrácení nebo také kalkulace vůči soudu, jenž mu v důsledku tohoto jednání zkrátil trest na podmínečné propuštění.

Hrdinka filmu má starší děti z prvního manželství. Po skončení diskuze cestou domů jsem litoval, že jsem se více nezeptal na osudy a postoje těchto dětí. Ačkoliv dceři byl tak 12-14 let a její bratr byl tak o dva roky mladší, působily obě děti dospělým až rozumným dojmem. Podporovaly maminku, chtěly viditelně, aby byla šťastná. S odstupem si na ty rozumné děti často vzpomenu.

Diskuze k druhému filmu selhala, protože skutečnost byla příliš šokující. Divák se mnohem déle musel sbírat z předvedených faktů. Také si každý divák asi více dovede představit situaci eutanázie, která se nás všech s hrozbou smrti týká. Jednání člověka s virem HIV si neumíme představit. Druhým aspektem neblahé situace byla skutečnost, že hlavní hrdinka sama sobě nepřipadal přitažlivá a přesto, či právě proto až chorobně toužila po jakémkoli záblesku lásky. To pak má podvodník snadnou situaci. Na druhé straně hrubosti, jichž se vůči sobě dospělí, na rozdíl od dětí, dopouštěli, byl rovněž aspektem, že vnější pozorovatel neměl k problematice co dodat. Nedokázal bych vyslovit ani setinu toho, co bylo ve vztahu jednajících osob ve filmu řečeno.

Faktem je, že hlavní otázkou dokumentu byla skutečnost, zdali se delikvent může napravit a nakolik jej může nápravné zařízení napravit. Přesto tito lidé vycházejí z věznic po uplynutí trestu a musejí také nějak a někde žít. Začínají znovu a někteří to třeba i dokáží. To se v tomto filmu již nedozvíme. Film končí svatbou obou protagonistů. Vnější pozorovatel by chtěl oběma přát štěstí, ale pachuť na patře zůstává. Stále o tom přemýšlím, nakolik jsme schopni takovým lidem věnovat patřičné odpuštění a šanci na nový život. Rozhodně to pro obě strany není snadné.

Mám rád otevřené enervující otázky. Je to také jeden z důvodů proč jsem si tento festival oblíbil. Tím druhým je moje nastavení spíše na podporu lidských práv. Ale někdy dojdu i já ke zjištění, že některé lidské právo je i pro mne diskutabilní a nesamozřejmé. Všichni se s tím potýkáme a jsme na to zatraceně křehcí v kramflecích.