Brexit v historickém pohledu

Pro historicky vnímavého jedince není Brexit ničím podivným ani ohromujícím. Naopak, principiálně zapadá do chování britských politiků i voličů.

Připomeňme si napřed pár historických faktů:

1946 – V ekonomické krizi po světové válce vyzývá britský premiér Winston Churchil ke znovuvytvoření evropské rodiny jako „struktury, v jejímž rámci můžeme prospívat v míru, bezpečí a svobodě… cosi jako Spojené státy americké“.

1957 – Británie odmítá pozvánku, aby se připojila k šesti zakládajícím zemím EHS.

1961 – Británie podává přihlášku do EHS.

1963 – Charles de Gaulle vetuje první britskou přihlášku do EHS.

1967 – Charles de Gaulle vetuje druhou britskou přihlášku do EHS.

1973 – Konzervativní premiér Edward Heath konečně přivádí Británii do EHS krátce poté, co de Gaulle odstoupil z funkce.

1975 – Británie volí „ANO“, když v referendu o připojení k EHS hlasuje kladně 67% lidí.

1979 – Evropský měnový systém zavádí Evropský mechanismus směnných kurzů (ERM), který harmonizuje hodnoty různých měn a připravuje půdu pro přijetí společné měny. Souhlasí všichni kromě Británie.

1980 – Rozkol mezi Británií a Bruselem se prohlubuje se snahou prezidenta Jacquese Delorse o směřování k federalizaci Evropy.

1984 – Po pěti letech sporů o snížení státních výdajů britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová rozhoduje o tom, že začne vymáhat po EHS vrácení britských peněz pod heslem „chci svoje peníze zpátky!“

1988 – V projevu, který se stal inspirací pro všechny euroskeptiky, Thatcherová odmítla „evropský superstát, který je nástrojem nové dominance Bruselu“.

1999 – Euro začíná platit. Británie je jednou ze zemí, které je odmítly přijmout.

2011 – Premiér David Cameron a jeho kabinet v reakci na dluhovou krizi eurozóny vetují dohodu včetně plánu fiskální disciplíny, čímž vyvolávají hněv zemí EU.

2016 – Britové volí odchod z EU.

Z milníků výše uvedených jasně vyplývá, že „samostatnost britské politiky“ má svou dlouholetou tradici, zejména ve vztahu ke sjednocení Evropy. Zajímavé otázky vznikají v kontextu britského referenda o vstupu do EHS v roce 1975. Jak dlouho takové referendum platí? Do příchodu euroskeptické opozice k moci v čele s Margaret Thatcherovou v roce 1979? Možná, kdyby se Británie více integrovala do evropské federalizace, nebyla by známá válka o Falklandy (Malvíny). Evropa je mírové sdružení bez územních požadavků a už vůbec ne s vidinou nějakých kolonií. Británie své imperiální sny nedokáže opustit a, bohužel, v mnohém je vidět, že tato politická struna výborně zabírá i na britského voliče.

Analogicky se dá předpokládat, že se kyvadlo popularity témat projeví ve výsledcích nejbližších voleb, kde není těžké věštit větší pravděpodobnost vítězství méně euroskeptické opozice. Může to být psychologickou kompenzací brexitového referenda. Možná bude vývoj úplně jiný, doufám však, že nebude pro Británii nijak zničující. Nepřeju v tomto ohledu nikomu nic zlého.

Na všem relativně špatném je i něco dobrého. Podle dalšího vývoje se možná ukáže, že evropská myšlenka federalizace má své opodstatnění, třeba i reformy vnitřních vztahů se dočkáme. Nad vedením současné EU visí „Damoklův meč“ odchodových nálad a díky Brexitu je nutno brát tyto snahy vážně. Na druhé straně nedomyšlenost a nepřipravenost „co po“ Brexitu svědčí o vážné krizi myšlení, které vlastně není myšlením, argumentací, ale jen zmatenou náladovou reakcí. Třetím dobrým výsledkem stávající situace je ověření demokratického postupu EU. Navzdory mnohým útokům, nelze EU upřít, že před Brexitem zachovala maximální klid a nechala věcem volný průběh. Samozřejmě skalním stoupencům matrixové manipulace nepomůže žádný argument, ale většina lidí má možnost se sama přesvědčit, že lidé mohou ve své zemi volit tak, jak si přejí. Podobně demokratické je i rozuzlení podezření z manipulace voleb prezidenta v Rakousku. Kvůli podezření se volby budou opakovat. Doufám, že taková demokratičnost bude v budoucnu stejně závazná pro nacismem načichlé vítězné strany i jednotlivce.

Na konci mých úvah není žádné poučení z krizového vývoje. Chtěl jsem jenom poznamenat, že pokud se člověk hlouběji podívá na problém, nemusí panikařit, ale nemůže také definitivně jásat. Referendum má totiž jen okamžitou, dočasnou platnost. Není ve skutečnosti žádným samospásným řešením, ani definitivním vítězstvím kterékoli strany. Zase jen následuje vytrvalá a poctivá práce sjednat oboustranně přijatelné status quo. A to je vlastně docela dobrá úroveň demokracie.