Bezvýchodnost svévolného užití pojmu multikulturalismus

Když se někdo domnívá, že multikulturalismus obnáší odstranění národnostních a kulturních rozdílů, zaměňuje ve skutečnosti význam multikulturalismu za globalismus. Rozdíly mezi národy a kulturami stírá McDonald.

Multikulturalismus, složenina slov multi a kultura, nespěje svým zaměřením vůbec k odstranění rozdílů. Naopak. Ve slově multi se skrývá latinský význam mnoho, či mnohonásobný. Nevede tedy protagonisty kultur za ručičku k jedné monokultuře. Protikladem multukulturalismu je právě asimilace, která pohltí nějakou kulturu z důvodu nějaké větší oprávněnosti, například proto, že kulturní enklávu či diasporu obklopuje fenomén místní většiny. Podskupinou multikulturalismu může v rozumné společnosti být interkulturalismus, který se zabývá dialogem kultur, jejich vzájemnou kritikou i vzájemným oceňováním.

Když světoví politici, Blair, Sarközy a Merkelová, postupně prohlásili, že multikulturalismus selhal, obelhávali veřejnost, neboť podle odborných analýz se o žádný multikulturní sytém začleňování cizích kultur do homogenní společnosti v Evropě téměř nikde nejednalo. Nejdále v tomto smyslu konala Kanada. Všude ve skutečnosti byly menšinové kultury vystaveny soustavnému asimilačnímu tlaku. Představy politiků o multikulturalismu končily u vytváření ghet, kde byly a jsou kulturní rozdíly izolovány. Největší příčinou tohoto stavu byly kampaně za úspory veřejných výdajů, kdy se oktrojovaly rozpočty studia humanitních věd a postupně se vytvořila situace, kdy je nedostatek pracovníků, kteří by byli schopni uskutečňovat ve společnosti úspěšnou kulturní výměnu. Málo Evropanů umí arabsky, paštunsky. Naopak primitivní angličtina cizinců nepřináší do kulturní výměny obdiv, jenž je hnacím motorem přijetí, uznání či tolerance.

Pan Siemko ve svém článku  Multikulturalismus je marný pokus zkouší naši inteligenci. Pokouší se užitím citátů a výkladů na pozadí Písma degradovat multikulturalismus. Jakoby Písmo mohlo k takovému současnému fenoménu promluvit jinak než zcela voluntaristicky.

V prvním odstavci se autor distancuje od moci a bohatství, které jen dokládá záměnu globálního a multikulturního. V multikulturalismu nehraje moc a bohatství rozhodující roli. Bohatí lidé se snadno integrují kdekoli na světě. Ale co široké lidové vrstvy, které se daly pod novým globálním tlakem zbrojení do pohybu? Myslím, že lidé se plodí a množí a zabydlují zemi, až se to odpůrcům multikulti nelíbí.

V druhém až třetím odstavci odsuzuje autor pýchu a vzdor kulturní jednoty. Bůh učinil zmatení jazyků a rozehnal lid po celé zemi. Myslím, že tím Bůh naznačil, že multikultura je mu zcela cizí a podpořil různost. Koneckonců po příchodu Ježíše Krista skončila i éra židovského vyvolení ke spáse. Od těch časů se spása může týkat každého, a nemusí být z vyvoleného národa.

Čtvrtým odstavcem se autor setkává s problematikou centralizace a decentralizace. V poměru k multikulturalismu lze jen těžko tvrdit, že mnohokulturní společnost cosi centralizuje. Starozákonní hřímání ve prospěch národů v pátém odstavci jsou pak čirým anachronismem pro dnešního křesťana, jenž by měl preferovat spíše vize novozákonní.

Hlavní útok zmatené mysli přichází v šestém odstavci. Eklektické smísení historických diktátorů, současných liberálních světových institucí a vyjmenování klerikálnímu neonacismu nepřátelských (až antikristiálních) osob, má navodit dojem, že nepřítelem současnému křesťanovi jsou všichni, kdo neoslavují monokulturního boha židovství. Dokladem bezvýchodnosti zmatení ve výkladu pojmů jsou pak zbylé odstavce, kde zcela paradoxně autor zdůrazňuje soud nad národy s převahou novozákonních motivů. Celý novozákonní příklad života Ježíše Krista má osvobozující charakter a nedokládá nic proti multikulturalismu. Právě naopak. Umožňuje všem národům multikulturní osvobození a spásu.

Pod takovým článkem je nadprůměrná čtenost a karma neomluvitelným tmářstvím svévolného čtenáře. Je to karikatura moderní inteligence, jedním slovem ostuda.