Až zvítězí soudruzi v NDR II.

Velikost Něměcka podle AfD se vrátí s novým národním socialismem aneb pohádka o velmocenském Německu a minimální mzdě. Nic nového, jen samé záblesky a odlesky dávných německých snů.

AfD se chystá:

4.1 Reformovat  Organizaci spojených národů Organizace spojených národů je pro otázky bezpečnosti a míru ve světě nepostradatelná. AFD usiluje o to, aby Německo, jako aktivní člen Organizace spojených národů, hrálo při řešení a zvládání mezinárodních konfliktů aktivní a konstruktivní roli. Cílem musí být zmírňování napětí v mezinárodních krizových ohniscích diplomatickou cestou, aby se zabránilo humanitárním katastrofám a ztrátě domova pro skupiny obyvatel a zároveň, aby se podařilo potlačovat nekontrolovanou migraci směrem do Evropy. Zastáváme myšlenku nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných států. Organizace a mezinárodně aktivní koncerny, které se snaží ovlivňovat vnitřní politiku jiných zemí nebo ovlivnit jejich elitu k prosazení vlastních politických nebo ekonomických zájmů, je nutné omezit. Cílem AfD je posílení a reformování Organizace spojených národů, včetně Rady bezpečnosti . Změněné rozložení mocenských sil ve světě je nutné vzít v úvahu. Jako mezinárodně uznávaný národ a jako třetí největší plátce příspěvků pro OSN požadujeme pro Německo stálé místo v Radě bezpečnosti OSN. Na základě zvykového práva národů a dohody s bývalými vítěznými mocnostmi se zásadně proměnily hlavní rysy klauzule nepřátelských států. Zůstává úkol tyto nyní s konečnou platností potlačit. AFD souhlasí s povinností Německa pečovat o německé menšiny žijící v zahraničí.

Demokratické znovu usednutí do velmocenského sedla spojené s formulací „s konečnou platností potlačit“ vyvolává reminiscence počátku nových třicátých let 20. století. Třetí největší plátce požaduje vliv ve světě. Není problém jakákoli snaha se prosadit, ale ty formulace, které svědčí o dikci odplaty za někdejší ponížení poražené velmoci (by wiki). Nakonec jsou tyto ideje následovány prohlášeními činovníků AfD o hrdosti na někdejší wehrmacht. Německo se již nemá za co omlouvat, už se omluvilo dost a může začít opět drang nach osten.

Německo se omluvilo podle mne dostatečně. Německo dnes může hrdě vztyčit hlavu a klidně i budovat armádu. Jde jen o to stabilizovat dostatečně německou lidskost a demokracii. Cestou AfD se spíše dočkáme destabilizace, neboť požadavky nejsou žádosti, které by mohly být se vší demokratickou mírností vyslyšeny. Požadavek je nárok a hrozba, že nebude-li splněn, prosadíme si ho sami. Souhlasil bych se žádostí, obávám se ovšem požadavků.

Vedle neokolonialisticky zahnívajícího požadavku velmocenského postavení Německa se musí přihodit i něco sociálně přitažlivého. Nejsem ani odpůrce, ani příznivec minimální mzdy, neboť se mne od revoluce osobně netýká, není to můj problém. Ale vzhledem k velké anti migrantské a antiislámské rétorice a naivním zákazům selektivní náboženské svobody je lízátko minimální mzdy vějičkou na ultralevicového voliče. Pokud bychom této koncepci měli nějak věřit, pak spíše v rovině proklamace v předvolební kampani. Pokud něco odradí migranty od masivní touhy usadit se v Německu, pak je to redukce tučného sociálního programu a minimální mzdy. Těžko, jen velmi těžko se bude vnitřně i mezinárodně zdůvodňovat, že tyto programy nebudou platit i pro islámské migranty.

5.3 Minimální mzdu  zachovat. Zákonná minimální mzda je úzce spojena s podstatou sociálně tržního hospodářství. Koriguje v oblasti odměňování pozici nízkopříjmových osob jako slabých účastníků na trhu práce vůči zájmům zaměstnavatelů, kteří vystupují jako silní účastníci trhu. Minimální mzda je také chrání před tlakem na mzdovou úroveň, který lze očekávat jako následek současné masové migrace. Minimální mzda umožňuje zejména život nad hranicí chudoby a financování byť i skromného zajištění ve stáří, které by jinak muselo být financováno formou státní podpory celou společností. Minimální mzda tak brání privatizaci zisků při současné socializaci výdajů. Alternativa pro Německo proto podporuje zachování minimální mzdy.

Nedůvěryhodné na soužití antimigrantského hyperantiislamismu a minimální mzdy je především historické zavlečení druhé největší islámské komunity do Evropy, Turků, již v padesátých letech minulého století, jež bylo podstatou německého hospodářského zázraku. Prostě program AfD je pospojován na základě receptu „pejsek a kočička pečou dort“. Nelze věřit vůbec ničemu. Ale chápu, že lidem imponuje drzý odkaz na německou velikost v pohádkových nacionálně sociálních podmínkách. Komu by se to nelíbilo. Do volebního programu nikdo nenapíše, že jakékoli výjimky z demokratických lidských práv umožní novým vládcům opět vzkřísit principy holokaustu. Opět budou hrát, že o otrockém násilí a likvidaci nepohodlných nic nevěděli, nechtěli vědět, ačkoliv mohli.

Mnohá varování přicházela již před první světovou válkou. Před druhou světovou válkou rovněž bylo poukazováno na nebezpečí sociálního konstruktivismu. O všech nebezpečích se vědělo. Vědělo se dobře, jak se bourá nenáviděná demokracie a staví tuhý řád extrémního pořádku podle vzoru prozřetelně vyvolených. Principy totalitarismu jsou popsány i dnes. Od speciálních děl klasiků jako Hannah Arendtové nebo Reymonda Arona až po současná varování např Fedora Gála, máme možnost se velmi podloženě seznámit s hrozbou okleštěných absolutních lidských práv. A přesto. Argument, že mírové soužití a evropská mírová hospodářská spolupráce vedly k dlouhodobé prosperitě. Že to umožnilo právě sdílení hodnot všeobecných lidských práv jakoby najednou bylo zapomenuto. Musíme prožít další a další holokausty? Nepoučíme se už?

To by měli zvažovat nejen dnešní soudruzi s AfD v Německu, ale i voliči našich pojevených populistických nefašistů u nás. Přímá příležitost k demokratické mobilizaci, k alarmismu před sociálním neokonstruktivismem bude v současnosti v Itálii. Demokracie se musí umět ubránit salvám Salviniho cynického salvinismu.