Austroslavíci aneb Naděje monarchismu u nás?

Monarchisté jsou na politické scéně sice jen marginálií, ale přesto je podivné, že vůbec taková iracionální a současně beznadějná politická vize má nějaké příznivce. A ještě podivnější je, že spoléhá často na cizácké Habsburky.

Předem podotýkám, že jsem naše dějiny už dávno přijal i s tím, že se u nás vyskytují opět austroslavíci, kteří  opěvují návrat habsburské dynastie na pomyslný český trůn.  S nimi se nese nejedno pokřivené opěvování katolicky blahoslavené rakouské správy naší země. Co s tím naděláme. "temno" bylo, stejně jako komunistická epizoda po druhé světové, porobou samostatného českého úsudku a českých vizí. Diktatura proletariátu se příliš nelišila od centralistického absolutismu, jak jej u nás Habsburkové praktikovali. Dokonce měl centralistický absolutismus i reformní období, přinášející různou naději, ale rakouský provincionalistický šlendrián vždy nabyl vrchu.

Je vskutku podivné, že s monarchistickými vizemi nepřichází opěvování Václava II., Přemyslovce, za jehož vlády byla naše země téměř největší a měla přístup k moři. Mnozí důvěřivci v oboru historie se domnívají, že u nás přemyslovský rod úplně vymřel. Není to pravda. Rodová politika, kterou Přemyslovci vedli pro účely dědičnosti vlády, odstavila mnohé pobočné linie často do Moravského Markrabství. Kdyby nám tedy záleželo na přemyslovském genu na trůně, dal by se nejspíše jeho současný nositel najít.

Stejně tak nepochybně díky pobočnému rozrodu žijí patrně i nositelé genů lucemburských či poděbradských. Proč o tom i takto uvažovat? Protože ani Habsburkové nejsou oněmi dědičnými Habsburky v klasickém slova smyslu. Vymřeli po meči již dávno. Myslím po meči v dědické vládnoucí linii. Jak známo ani Rudolf II. Ani jeho bratr Matyáš nezanechali potomka dědice. Ferdinand II. Štýrský, brutální mstitel pobělohorský, pocházel z pobočné větve rodu neurčené původně k dědictví vlády. Na trůn jej dosadil Matyáš tak, že jej adoptoval za vlastního syna, ačkoli to byl jeho synovec. Čeští stavové bohužel této právní komplikace nedokázali politicky využít.

Habsburkové na obnoveném českém trůnu jsou pro mě naprosto nepřijatelní. Je to jako bychom tam chtěli dnes posadit komunistu. Centralistický absolutismus, který převážně na správu českých zemí praktikovali je diktatuře proletariátu velmi blízko. V jádru je obojí založeno na iracionálním ideálu buďto Boží vůli nebo vůli proletariátu, za jejichž pomoci se postrkují davy, jak je pro zachování status quo potřebné. Tvrzení, že habsburská doba „temna“ nebyla až tak temná jed ruku v ruce s resentimenty, že ani doba socialismu nebyla tak temná a neúspěšná. V obojím případě stát fungoval a slavil i svoje úspěchy z tu a tam nezglajchšaltovaného talentu obyvatel, který se ovšem najde stále všude na světě. Rodily se děti, pěstovaly se elity, vítězilo se ve sportu na světové úrovni. Neexistovala však morální svoboda, po které obvykle většina pasivních lidí ani netouží.

Ačkoliv jsem si zcela jist, že monarchii v naší zemi nikdo nikdy nevzkřísí, přesto mi vadí resentimentální adorace komunisticko habsburské patlaniny v pohledu na naše dějiny. Naše dějiny tvořily velmi pestré vnitřní síly české živelnosti a kreativity. Vždyť již v dřevních dobách byli Čechové možná prvními ze Slovanů, kdo se vydali z bažin východu na západ, aby naplnili slavněji a samostatněji svůj osud. Talent ani předurčení k vládnutí nemá genetickou podstatu. Stejně jako dědictví majetku je pouhou lidskou konstrukcí o idealizované bezpracné kontinuitě zásluh. Určitý utopický idealismus nás ovšem motivuje k zájmům a výkonům. Nicméně i po debaklu bělohorském, kdy byla naše šlechta na staletí redukována o devadesát procent, se vyvinula nová intelektuální a posléze i vládnoucí elita. Tak je tomu naštěstí vždy, když národ nepostihne totální genocida. To štěstí jsme měli a máme příležitost být lepší i důstojnější bez monarchie, i bez komunismu.