Amorální hnutí Milion chvilek

Člověk musí žasnout, že jakési hnutí, které podporovalo v roce 2021 stanovisko, že prezident ministra jmenovat musí, najednou stojí za prezidentem, který ministra jmenovat nemusí. Pravda i logika dostává na frak.

Mnozí účastníci demonstrace za prezidenta nerozumí problému. Když jim zítra zavelí, že se bude stát za Okamurou, protože to bude výhodné v kampani za nenávist zvanou „AntiBabiš“. Stačilo by, kdyby se jevilo, že slabý premiér by se třeba riskantně chtěl s Okamurou rozkmotřit a chystal se zničit nynější koalici. To by bylo podpisů na podporu Okamury. Stal by se národním hrdinou, protože by začal vést odboj proti Babišovi, který mu poslal „výhružné pohlednice, na nichž by byla výzva k odstoupení nebo mu rozdupe bábovičky“.

Milion chvilek by přemaloval billboardy klidně i na rudo, kdyby to vedlo k eskalaci nenávisti k Babišovi. Demonstrace není žádný program, žádná konstruktivní námitka. Je to čirý uměle vyvolaný oportunistický protest s hysterickými rysy populismu. Pokud to původně měly být chvilky pro demokracii, pak by to třeba chtělo respektovat výsledek voleb. Ono se snadno může stát, že i když nynější opozice vyhraje volby, bude prožívat přesně toté, když to umožní souhra okolností a správně vychystané demagogické kokteily.

Zkušený člověk jen vrtí hlavou. Historický badatel se musí smát, jaká břevna v oku jsou lidé ochotni několik let nosit každý den všem na očích.

Po smrti skladatele Antonína Dvořáka eskalovala diskuse na téma: Smetana nebo Dvořák. Vedla se takřka v nenávistném vylučovacím gardu. Příčinou byla hlavně podpora skladatele Fibicha, jehož příznivcům se zdálo, že Dvořákův věhlas překáží hladkému provozu Fibichových skladeb.

Velitelem AntiDvořákovské kampaně byl Zdeněk Nejedlý. Na jeho straně byli pozdější kulturní esa, ovšem i budoucí komunističtí normalizátoři. Argumentovali tím, že Dvořák je nepůvodní, vykrádal v podstatě dílo Smetanovo, vykrádal kdekoho, ale hlavně lidovou tvorbu, svého hlavního příznivce Johannese Brahmse, který si to ovšem, světe div se, nevšiml. Sice nikdo nevyslovil nahlas, že vlastně také vadilo vlastencům, že Dvořáka na jeho cestě k mezinárodnímu věhlasu doprovázela přízeň monarchie. Dvořák měl vlastně úspěch jen tam, kde se hudbě nerozumí, což je Anglie a vlastně lze uznat, že jedinou lidovou tvorbu, kterou Dvořák pochopil byla ta americká, takže byl vlastně ideálním skladatelem pro americké indiány.

Nebudu zde citovat všechny špinavosti a vulgarismy, které se na Dvořáka a jeho příznivce snesly. Jen ješt jeden kuriózní argument na závěr. Dvořák tovří jednoduchou líbivou (ukradenou( hudbu, která se nevyrovná programní hudbě úrovně Bedřicha Smetany. Jenom si šťastně vybral v počátku kariéry skládání instrumentální hudbu, která nepotřebovala překlad libreta, což byla tehdejší překážka Smetanovy světovosti. Ve vývojovém smyslu byl Dvořák krokem zpět a vlastně měla hudba Dvořákova tu Smetanovu jen předcházet. Pouze náhodou se prezentovala později.

Sami skladatelé velikáni cítili sice drobnou řevnivost, ale nikdy žádná ostrá odsuzující prohlášení na adresu druhého nepronesli. To zařídili nohsledi. Jaké z toho plyne poučení? Nemáme dokonce jen dva světové hudební velikány, totiž přinejmenším čtyři. K prvním dvěma každý hudbymilovný znalec přidá ještě Bohuslava Martinů a Leoše Janáčka. Pořádat mezi nimi vylučovací proces a likvidovat jednoho v zájmu druhého byla pošetilost, ale ne náhodou lemovala politické postoje těch, kdo se sami chtěli prosadit a přiživit na díle skutečných osobností. Klidně můžeme mít několik světových skladatelů hudby a je úžasné i povznášející, že jsou od sebe výrazně odlišitelní. Takto bylo vždycky, kdo nic neumí ten učí: co si máte myslet.

Já samozřejmě na žádnou demošku zítra ani jindy nepůjdu. Chodím k volbám. Volím sice blbě a neúspěšně, ale uznávám demokratický výsledek voleb. Kritizovat klidně mohu, ale aby to mělo smysl, musím sám mít nějakou představu, co by se mělo udělat v rámci demokracie a práva. Opájet se myšlenkou, že na demošce zvrátíme chod dějin a změníme vládu, opravíme volby… je naprostý nesmysl. Takové věci se dějí jen v objektivní situaci jednou maximálně dvakrát za století a o dějinném přelomu často nepochybují obě protilehlé strany. Přestaňte být diletantsky naivní a skládejte argumenty místo vyřvávání do větru. Anebo si zakřičte z plných plic, co vám nařídili, jistě vám to pomůže a chleba bude do deseti dnů zadarmo.

Boj proti Dvořákovi, Antonín Srba