A ještě zakotvit vedoucí úlohu novinářů ve společnosti

TOP 09 navrhuje zakotvit do ústavy členství Česka v NATO i Evropské unii. To je jen první krok. Potvrdí se tím bezpečnostní kontrola nad Českem. Budeme se jmenovat Česká euronatová republika? A lze i jemněji například Česká liberální republika?

Pamětníci pojmu a zakotvení vedoucí úlohy Komunistické strany Československa těžko skousnou takový politický přemet k nesamostatnosti státu. I když, český národ skousl překvapivě mnohé neuvěřitelné věci.

Já jsem stoprocentně proti. Otevře to cestu k postihům za hanobení Nato i EU. Po zavedení zrušení práva veta členských zemí už nebudeme samostatným státem než na papíře.

Současný premiér Babiš naznačil hlavní důvod naší účasti v NATO, že jde o nejsilnější bezpečnostní uskupení na světě (viz úvodní odkaz). Tak to je neprokazatelné, ale víra se přes to přenese. Kdyby bylo NATO nejsilnější, nemuselo by nijak taktizovat a stačilo by vyslovovat příkazy. Mnozí ve světě si to o Alianci nemyslí. Přesnější či správnější by bylo říci, že NATO díky jadernému odstrašení nemůže být úplně poraženo, a proto se drží s protivníky v pevné rovnováze.

NATO právě nedávno prokázalo, že není schopno porazit trvale Afghánistán. Jedna věc je nějakou zemi vybombardovat či jinak zdecimovat, druhá věc je udržet si svoje mocenské zisky dlouhodobě. Pokud „nepřítel“ přejde po porážce k partyzánské válce, musel by být „nepřítel“ zcela vyhlazen, aby nemohl zrušit dosažené status quo. Obranná aliance typu NATO ovšem deklaruje, že se chce jenom bránit. Přičemž jsme v důsledku obav o bezpečnost svědky preventivní války proti Íránu, podobně jako Ruska proti Ukrajině.

Problém je, že nemáme v NATO ani v EU přiměřený vliv na konání těchto organizací, které asymetricky ovládají velké násobně vyzbrojené země. Česko namísto neutrality sází na vazalské přimknutí ke dnes zdánlivě nejmocnější alianci. Možná by se tedy mělo zakotvit do ústavy, že Česko bude vždy členem té nejmocnější aliance a byl by pokoj. Možná bychom pak ale měli problém, jak zjistit, kdo je nejmocnější.

Někteří věří, že nejmocnější je pravda. Pravda, coby morální korektnost nemůže být poražena ani po kapitulaci státu. To je státní pravda. Může být i širší než státní pravda, pravda náboženská. Po dobytí Římské říše na začátku středověku se sice rozpadla říše – stát, ale vzniklé státní útvary přijaly společné náboženství, které zpočátku relativně fungovalo v jednotě, později v denominacích. Na prahu novověku se začaly rodit myšlenky politické pravdy a tendence ke kolektivní obraně na podkladě společných ideálů humanity. Nicméně v této otevřené éře docházelo a zřejmě bude docházet k úpadkům pojmu politické pravdy, která se nazývá mír. Různé zužující exklusivismy neustále likvidují všelidské pojetí politického míru. Jde o kulturní úpadek, navracení ke starému modelu hegemonie a drancování. Proto jsem bezmocně pro mír, protože v konečném důsledku tato pravda již nemá žádnou větší podobu, jen násilnější a nahodile krátkodobou podobu jakéhosi zisku na úkor někoho.

Rozpadání a následný rozklad kolektivní bezpečnosti má cyklickou povahu. Po válečném vyčerpání chvíli platí shoda na míru, jakmile ale někdo získá dojem, že má dostatečnou sílu, dochází k ideologizaci války, kterou je vzývání výlučnosti „státní“ pravdy nad světem. Státní pravda se postupně mění ve fundamentalismus fanatické víry. K tomu samozřejmě potřebuje cenzuru kritických myšlenek a eliminaci jinak svobodomyslně a často i nekorektně smýšlejících. Přichází totalita, jakou můžeme sledovat nyní v přímém přenosu z EU směrem k nám. Proto mám relativní sympatii k protestnímu opuštění sněmovny paní Šichtařové. Také bych na cenzuře nechtěl spolupracovat, zejména, když zjistím, že volební slib se propadl v kolektivní lež bez naděje na projednání.

My jsme si zvykli, že o pravdě se dá hlasovat. Takto vám to nikdo nenapíše, ale ve skutečnosti to tak je. Jsou mezi námi tací, kteří si myslí, že mají definitivní pravdu a chtějí si ji nechat odhlasovat v nějakém formálním uspořádání, které ji dokonale a definitivně upevní. To je prostě iluze, utopie. V pluralitní společnosti nevládne definitivně jedna pravda. Pravda se vyvíjí, mění se a nikdo ji nemůže trvale vlastnit. Můžeme být jen pokorně slušní a otevření, abychom v míru dokázali pravdu vidět, třeba i u někoho jiného. To je ovšem to nejtěžší v životě. Protože se to zdá útočit na naše ego a takový útok vede k úzkosti a slepé sebeobraně. Proto je lakmusovým papírkem nakolik se ve společnosti umíme nesvévolně poslouchat. Svévole je osobní vlastnictví pravdy na věčné časy všem na očích, a ještě s obdivem. Svévole si myslí, že si udrží život věčný. To může, směřovala-li taková svévole k pravdě, tak zůstane ve společné mysli lidí, dokud bude platnou oporou. Fyzicky však náš prach zakopou a všechny výdobytky si rozdělí dědicové nebo exekuční správci. Život věčný je jen vzpomínkou, která nezmizela, protože ji potřebujeme k motivaci žít. Nevzdat to.

Tento blog je spíše literaturou pro jasnozřivější mysli s odstíněným politickým vztekem. Inspirovala mne věta, na kterou jsem mnohokrát hleděl a neuvědomoval si její plný význam. V upomínce na antickou mytologii se o tehdejších bozích říká: Bohové byli nesmrtelní. Ten minulý čas u nesmrtelnosti je vážně paradoxní. Nesmrtelní by tu s námi byli i dnes. A kde nyní jsou bohové Olympští?