Nesvatý Václave, divný jsi patron České země

Václav Havel opět perlil, jako už mnohokrát v minulosti. Oduševnělostí a hloubkou myšlenek, které se rovnají jeho hře Audience. Asi jsem zřejmě chyběl na každé hodině dějepisu, pečlivě se celý život vyhýbal dokumentárním filmům o nedávné minulosti a celé dětství jsem prožil zakopaný v zemljance někde na pomezí naši zemičky. Snad jen tak bych mohl s potleskem a nadšením zhltnout výrok o tom, co dlužíme Americe. Nevedl jsem ani "účetnictví" České republiky, abych mezi součty "má dáti - dal" viděl totéž co náš bývalý prezident.

Stojí mi tedy za to napsat o tom, co si myslím a vědět, že dostanu několik velmi nenávistných vzkazů? Asi ano. Stojí, protože svoboda vyjádřit se umožňuje každému z nás přijmout či odmítnout názor druhého, diskutovat o něm a tím se bránit postupné duševní degeneraci, které všichni více či méně podléháme díky každodennímu konzumnímu stylu života. Takže pro jednoho jsem ultrapravičák, pro druhého komouš nebo paroubkovec, pro jiného flanďák. Asi by bylo jednodušší psát o tom, že v květnu kvetou stromy a v říjnu se páří vysoká zvěř, ale zřejmě by to nebavilo ani Vás, ani mne.

Ani by mě tolik nepohoršilo, kdyby názor, že Američanům umístění radaru dlužíme, řekl člověk typu Kryl nebo Hutka, ale od Václava Havla to na mne zapůsobilo dráždivě. Nechci posuzovat jeho roli v disentu, kde doopravdy aktivně působil. Je však několik faktů, které jsem si připomněl a díky kterým je pro mne nedůvěryhodný.

Určitě mu nebudu vyčítat, že když byl ještě malé robě, rád se nechal houpat na klíně německých oficírů, ať už z řad Wehrmachtu, důstojníků SS nebo vyšetřovatelů Gestapa. Ne, že by za to mohl, ale tatínek - vlastník Lucerny a studií na Barrandově, musel často pořádat různé "kulturní akce" pro tuto chásku. Ale Václavovo okouzlení pro německé uniformy tak nějak zůstalo. A že byl zřejmě ušetřen mnoha utrpení, které za války musel zažít běžný Čech a nemluvě o šikaně Čechů žijících před válkou v Sudetech, tak jedna z myšlenek, která se mu usadila v hlavě od chvíle, co začal prezidentovat, byla omluvit se Němcům za násilný odsun po válce. Nechci ani popírat, že se naopak Češi nezachovali jako dobytek i k neviné části něměckých usedlíků v době odsunu, ale tak nějak je druhá světová válka uzavřená věc a nemělo cenu do toho rýpat.

Určitě ale milý Václav velmi špatně vyhodnotil jeho tzv. "pacifismus před Mnichovem". Když už byl tak malý, měl alespoň dávat ve škole pozor, když jsme se učili, že mobilizace české armády v září 1938 byla ukázková a odhodlání českých vojáků bránit nás proti fašistům maximální. To, že Beneš sám nad sebou zlomil hůl a zlomil tak českého lva v srdci našich vojáků, to je věc druhá. Každopádně se nejednalo o pacifismus před Mnichovem, to se nazývalo politika tolerance a demokracie.

Jak jsem psal, o jeho protikomunistickém disentu není pochyb, avšak jemné skvrnky na tom všem dělá fakt, že na Pankráci, kam ho občas minulý režim na pár měsíců poslal, měl sám pro sebe dvojcelu, psací stroj a byť pod cenzurou, mohl vesele psát i s nerozlučnou cigaretou v ústech. Rád bych to pouze dal do kontrastu s mnoha tisíci jinými, kteří se ani oficielního disentu nezúčastnili a přesto shodou nešťastných okolností končívali na mnoho let ve skutečných kriminálech nebo uranových dolech a zažívali opravdový psychický a fyzický teror. Je zvláštní, že takové lidi Václav nijak zvlášť nepřipomínal a nijak zvlášť nezdůrazňoval, jak důležité je odkrýt a odsoudit všechny konkrétní zločiny, které se ve jménu minulého režimu dělaly. Inu bylo vidět, že nemá cenu rýpat do politiků, z nichž většina buď čerstvě zahodila nebo ještě měla rudou knížku a které na počátku vlády potřeboval.

Po nástupu Václava na český (prezidentský) "trůn" chvilku trvalo, než se se svojí novou rolí sžil a začal dělat důstojného prezidenta. Jeho pitky v hospodě Na Vikárce na počátcích jeho prezidentování byly nezapomenutelné a je pravda, že pro studenta, který tam Václava mohl potkat, byly příjemným zážitkem. Méně příjemná z té doby byla plošná amnestie. Těžko porovnat, kolik křivd takto napravil a kolik naopak způsobil tím, že se kdejaký nebezpečný recidivista dostal na svobodu, ale rozhodně jeho amnestie byla bezprecedentní. Ani řada milostí, které tak hojně udílel, nebudila v jeho osobu mimořádnou důvěru a sympatie. Vyjmenuju jenom dvě, které mne negativně zaujaly nejvíce: Marta Chadimová - zjevný restituční podvod, Radomír Šimůnek - bezohledným předjížděním před horizontem, za který neviděl, smetl auto v protisměru a zabil 3 otce rodin. Spíše než utrpením v těchto rodin se tisk zabýval tím, jak se hojí poškozený kotník Šimůnka a jak začíná v base trénovat. .. a pak přišla milost.

Už nechci unavovat tím, proč si Václav Havel nezískal moji osobní důvěru, spíše se chci pozastavit nad tím, komu a co jako národ dlužíme. Kde se kdy psalo o tom, že během rozpadu Byzantské říše fungovali Srbové jako nárazník proti expanzi Turků na sever? Zřejmě ani nikdo neanalyzoval, jak by Evropa vypadala, kdyby Turci prošli neoslabení do Panonské nížiny. Dále, kdo kdy se zmínil o tom, že Rusové,  Bělorusové a Ukrajinci fungovali celá staletí jako nárazník proti Mongolské a jiné kočovné pakáži, která jednala stejně devastujícím stylem jako kobylky? Jakpak by se našim předkům a jiným evropským národům v té době žilo? A komu máme naopak poděkovat za prodej Československa Hitlerovi? A komu za handl na Jaltě v roce 1945, který nás vehnal do područí komunistického Sovětského svazu? Naopak, za válku jsme zaplatili svoji cenu. Kromě zmíněného handlu naši lidé sloužili a bojovali ve Španělsku, Francii, Anglii, přišli jsme o Zakarpatskou Ukrajinu. Chci tím jenom říci, že svoji cenu jsme zaplatili a z historického hlediska nejsme nikomu nic dlužni. Dokonce ani Spojeným státům. Koneckonců, úspěch jejich ekonomiky je i úspěchem našich krajánků, kteří tam v minulosti odešli a stali se základem toho nového "multinároda".

Pane Havel, nemusíte s Gorbačovem souhlasit. Ani já nejsem jeho kdovíjaký fanda kvůli jeho "glasnosti" když bouchnul Černobyl, ale když už jsme u toho, co kdo komu dluží, tak minimálně dlužíme Gorbačovovi dík, že zakázal Rudé armádě, aby zasáhla proti studentům a umožnil, aby Sametová revoluce vůbec proběhla. Kdo žil událostmi listopadu 1989 jako já, tak si vzpomene, že po pendrekovém regé, se o víkendu do lesů v okolí Prahy přesunuly hromady sovětských vojáků a techniky, aby kryli záda "udatným" jednotkám SNB a Lidových milicí. Už se asi přesně nedozvíme, jestli Gorbačov pouze zakázal své armádě zasáhnout nebo vyvinul politický tlak i na KSČ, ale jisté je, že jsme měli v pondělí ztažené zadky a čekali, co bude. Naštěstí se žádný masakr nekonal a Sametová revoluce mohla normálně proběhnout.

Takže, místo patolízalství a falešného projevování vděku, bychom měli začít vystupovat sebevědomě, jasně se vymezit proti nesmyslům a demagogii a začít budovat aktivní obranu proti skutečným nebezpečím. Více, než neexistující rakety z Iránu nás bohužel ohrožuje vlastní lhostejnost, alibismus a někdy i zbabělost. Navíc, jestli pan Havel sleduje mezinárodní události, mohl by odtušit, že současná administrativa Spojených států ztratila za posledních 8 let mnoho z důvěryhodnosti a celý svět čeká, jaký směr nabere s novým prezidentem počátkem příštího roku. Moc si přeju změnu, která by dostala reputaci Spojených států alespoň na úroveň, kterou měly za vlády Billa Clintona.