Můj milý deníčku, bůh stvořil ženu, obdařil ji nebeským vzhledem a andělskými schopnostmi… :o)))
Ďábel, před nedávnem odkudsi vyhnaný a putující krajem, narazil na hodné a milé děvče, tedy na mě, a aniž by byl zván, jednoduše mi vstoupil do nitra. Stalo se vám to někdy? Že jakž takž klidné vnitřní lidské pochody někdy zbloudí a přes emoční vibrace docestují až k vulkanické explozi? Mně jo… a neříkám HEČ… :o)
Znám se, vím tedy, že mi před periodou lehce šibe, což mudrcové nazývají syndromem předmenstruačního stresu, ale stejně tak mi posledních pár let šibe i před Vánoci, takže to máme celkem třináct krizových období ročně, jejichž převážnou část zvládám bez hanbou sklopených a pláčem nateklých očních víček. Tentokrát ne. Nicméně budiž nám všem útěchou, že k tomu, že to nezvládnu, dochází maximálně jednou za deset let. Ne-li
za jedenáct… :o)
V blbé konstelaci hvězd, s blbými úvahami nad blbinami a s blbou náladou jsem dovolila, aby
do mě opravdu vstoupil satan, jehož BL L L L bylo vélmi silné. Tak, jako lidem na pokraji smrti silná elektrická aktivita v mozku ukazuje světlo na konci tunelu, já měla naopak totální zatmění. Vykřičela jsem ze sebe v tu chvíli tolik decibelů, že se sama divím, že mi
při průchodu ven neurvaly zlato z hrdla. Složení samohlásek a souhlásek do slov a vět bylo taky pekelné a ještě teď se vzduchem táhne pach síry, který bohužel nasál můj nejmilejší. Vehementně větrám a pouštím na něj čerstvý vzduch, aby ho lokal plnými doušky a viděl mě zas jen v mé andělské podobě. Tedy v té mojí skutečné, že jo, majláf… :o)
Jako prevenci jsem začala pít svěcenou vodu, tudíž mi nad hlavou cinká komín svatozáří
a ďábel se mi vyhýbá obloukem… bl l l l… :o)))
