„Věk rozumu“ aneb o novověkých pohanstvích, díl 1. - nacionalizmus

To, že lidé přestali věřit v Boha, neznamená, že nevěří v nic. Naopak to znamená, že jsou schopni uvěřit kde čemu a kde komu. Tento seriál článků se zabývá hlavními vírami v politice posledních cca 200 let.

V souvislosti s ústupem křesťanství zhruba od 18. století by se samozřejmě dalo psát i o rozmachu věštění, různých forem holistické medicíny a dalších nových i staronových forem okultizmu a čarodějnictví, nicméně tato témata už jsou na řadě křesťanských stránkách velmi dobře zpracována (koho to zajímá, ať si zadá do Googlu třeba okultizmus + homeopatie, Silvova metoda či něco podobného). Naopak mám dojem, že si málokdo uvědomuje duchovní podstatu většiny ideologií, které se obvykle do duchovna nepočítají.

Asi historicky prvním politickým náboženstvím se stal nacionalizmus. Mohlo by se zdát, že jde prostě o jakési spontánní sebeuvědomění si vzájemné sounáležitosti uvnitř již existujících národů. Jenže když si pročtete nějaké ty materiály třeba soudobých skupin, hlásících se k nacionalizmu, zjistíte, že jsou schopni současně adorovat český národ a současně nadávat většině Čechů, že si té národní velikosti nejsou vědomi. Z čehož plyne, že jim vlastně vůbec nejde o národ jakožto množinu reálných lidí, mluvících určitým jazykem, nýbrž o Národ jakožto duchovní mocnost, která s reálnými lidmi nemusí mít mnoho společného, resp. které je nutno tu množinu lidí podřídit.

Pravdu má jeden britský historik, který kdysi vyslovil teorii, že totiž v rozporu s všeobecným přesvědčením, podle kterého nejprve vznikne národ a ten si vytvoří nacionalizmus, ve skutečnosti je tomu naopak a sice nejprve vznikne nacionalizmus a ten si pak vytvoří národ. Kdysi mně to také připadalo divné, jenže když pochopíte, jak šla historie doopravdy, nikoliv jak byla později (z nacionalistických pozic) převyprávěna, zjistíte, že je to tak.

Konkrétně v Česku si leckdo myslí, že český národ je zde již od kněžny Libuše a Přemysla Oráče a více než 1000 let vzdoruje zlým Němcům, jenže jde o mystifikaci vytvořenou v 19. století.

Staré pověsti české jsou pohádky vymyšlené o pár staletí později než kdy se měly odehrávat. A o českém národu nic nedokazují. Konkrétně ta o kněžně Libuši je panovnická legenda napsaná mnichem – bratrem knížete na jeho objednávku, tedy de facto je to politická agitka, nemající s historií mnoho společného. Titíž Přemyslovci, kteří jsou leckdy pokládáni za první českou národní dynastii, sem navíc od 11.století zvali kolonisty z Německa. Uvažovali totiž dynasticky, nikoliv národnostně a jakou řečí jejich poddaní brebentí je nijak zvlášť nezajímalo.

Některé staré kroniky, pravda, hovoří o nenávisti k Němcům, ale vždy se jedná o cizince – tedy lidi odněkud z Německa, nikdy ne o německy hovořící obyvatele Čech. Taktéž husitské války viděly etnické Čechy i Němce na obou stranách a značná část „českých pánů“ popravených po Bílé Hoře byli „Sudeťáci“.

Ono slovo Čech mělo do 18. století a pro mnohé do hloubi století 19. význam německého Böhme, tj. obyvatel Čech. Cca třetina takto pojatých Čechů mluvila německy (do odtržení Slezska za Marie Terezie byl dokonce poměr v zemích království českého 1:1) a za Němce se nepokládala. Změna nastala teprve v 19. století kdy duch etnicky a jazykově národního cítění zavál nejprve na straně německé a s malým zpožděním pak na straně české. Nejprve šlo o víru nepříliš velkého množství intelektuálů (četl jsem kdesi povzdech jednoho z obrozenců v polovině 19. století, že kdyby se strop pracovny, ve které se tehdy sešli, náhle zřítil, zřejmě by se tím české obrození na dlouho dobu zastavilo), kteří pak tuto víru zvěstovali ostatním lidem stejného jazyka, takže se nové náboženství šířilo do nižších a nižších vrstev, čímž se s původně intelektuální záležitosti (řekl bych, že taková Kollárova Itálie staroslověnská, ve které rozvádí svou tezi, že staří Římané byli v podstatě Slované, je celkem roztomilá taškařice) lehce kořeněné zkreslováním dějin a podvody (např. Rukopis Královédvorský a Zelenohorský, „nalezený“ jistým Hankou, taktéž tímtéž Hankou „nalezené“ a přátelům prodané zlaté „staročeské“ mince s nápisem pegnaze a další) v záležitost lidovou, čímž nabírala na hrubosti a brutalitě, mezi dvojjazyčným lidem království českého hloubila příkop nenávisti až konečně ve století dvacátém tekly na obou stranách potoky krve.

O tom, že zlý bůh Národ ještě zdaleka coby objekt uctívání v Česku zdaleka nezmizel, svědčí jak to, že málokoho napadne, že nacionalisti by mohl být přesnější termín pro takzvané obrozence a buditele, tak fakt, že o „konečném řešení sudetoněmecké otázky“ v letech 1945-46, jak ho tehdejší českoslovenští politici za Stalinovy podpory zvolili, se dodnes téměř nedá oficiálně racionálně diskutovat, maximálně se dají velmi jemně odsoudit „excesy“, jak se říká v této souvislosti spáchaným hromadným vraždám německých starců, žen a dětí (německých mužů ve vojenském věku tady po válce moc nezbývalo). Že by sama myšlenka „vylikvidování“ (Benešův termín) třetiny obyvatel na základě jazykového rozlišení mohla být špatná, neřku-li zločinná, to je pro většinu Čechů dosud nemyslitelné.

Tento duch ovšem řádil podobně i ve zbytku Evropy. 1. světová válka začala jako válka ideologická, ale právě díky duchu nacionalizmu se změnila ve válku ideologickou, která se vede nejen do vítězství, ale až do zničení nepřítele a ve které je již v zájmu vítězství povoleno vše. Asi nejvíce na to doplatilo Rusko, kam Němci za účelem vyřazení Ruska z války převezli mezinárodně hledaného zločince Lenina a jako druhé asi Německo, kterému po kapitulaci na základě Wilsonových slibů nadiktovali podmínky, které byly v rozporu s témito sliby téměř likvidační – pravděpodobně hlavně proto, aby francouzští politici uspokojili své nacionalistické voliče. I když fakt, že Rakousko-Uhersko bylo jako výsledek války rozkrájeno na malé kousky, neschopné se bránit větším sousedům, čímž se ve Střední Evropě de facto vytvořilo mocenské vakuum, byl také v podstatě malou tragédií.

Válka pak otevřela cestu duchům ještě strašnějším, spojeným s různými variantami socializmu, o němž bude řeč v dalším díle.

Při zprávách o vyobrazování Merkelové s hákovým křížem v běžných novinách a s tímto souznějícími projevy jak jihoevropských „demonstrantů“ (že se gaunerům napadajícím policii a podpalujícím budovy říká stále ještě demonstranti asi patří k současnému newspeeku) tak i mnohých politiků, jsem přesvědčen, že duch nacionalizmu ještě v Evropě zdaleka neřekl poslední slovo, tím spíše, že se zdá, že nacionalisté jsou leckde v Evropě jediným vážným politickým soupeřem zase jinak zhoubného multikulturalizmu.