Za horami, řekami a oceánem byla kdysi země zbožných a mravných lidí, s jednoduchými zákony, levnou správou, nulovými daněmi z příjmu a inflací, penězi krytými zlatem…
Některé severoamerické kolonie byly kdysi zakládány puritány – Otci poutníky, kteží tam nepřijeli proto, aby si přilepšili – ono vylodit se u divokého lesa plného nevyzpytatelných divochů neslibovalo kdovíjak pohodlný či bezpečný život - , nýbrž proto, že jim nejen země katolické, ale i anglikánská Británie nejpozději od smrti puritána Cromwella připadala jako příliš zkažená a vzdálená od biblických standardů, a tak chtěli založit svá nová sídla jako „město na hoře“, tj. jako místo, které můžete kriticky zkoumat ze všech stran, protože není co skrývat. Povstání za nezávislost pak bylo vedeno snahou uchovat tradiční svobody proti novým daním a regulacím, zaváděných králem. (Tím se drasticky lišilo třeba od francouzské revoluce, se kterou bývá někdy spojováno – i když byli francouzští revolucionáři dle zásady nepřítel mého nepřítele je můj přítel dočasně jejich spojenci a dali jim Sochu Svobody, oni sami chtěli odstranit vše duchovní i tradiční od zbožnosti až po kalendář a výsledkem francouzské revoluce taky vůbec nebyla větší svoboda, natož prosperita.)
I když tyto pozice nesdíleli asi všichni obyvatelé britských kolonií v Americe a posléze Spojených států, biblická morálka a láska ke svobodě v zásadě určovala tamní rozvoj. Včetně lidského. Dnes, kdy se více jak dvě děti pokládají div ne za důkaz katolicizmu či islámu, bude pro čtenáře možná překvapivé, že, jak píše třeba Johson, již začátkem devatenáctého století bylo z těch, co šli na západ kolonizovat pustiny, více narozeno východněji v Americe než kolik se jich přistěhovávalo – okolo dvaceti dětí tehdy nebyla v Americe až taková výjimka a většinou šlo samozřejmě o protestanty. Také třeba připojení Nového Mexika či Texasu k USA předcházelo zalidnění těchto původně katolických španělských kolonií rychle se množícími bílými protestanty, proti nimž pak španělský guvernér násilně zasáhl, načež jim přišla na pomoc americká armáda. (Podobnost s „populační explozí“ v rovněž protestantské Británii, předcházející největší rozkvět jejího impéria, není samozřejmě vůbec náhodná.)
Jakékoliv daně z příjmu byly v míru tehdy pokládány za protiústavní. První byla navržena v době války s Anglií v r.1812, ale po uzavření míru nevstoupila v platnost. Zavedeny byly až za občanské války v 60. 19. století, maxima 10% z nejvyšších příjmů dosáhly těsně po válce kvůli potřebě nápravy škod, pak byly snižovány až v r.1873 zanikly úplně. Příjmová daň v míru byla poprvé z jakýchsi „dobrých důvodů“ navržena až v 90. letech – šlo o 2,5% z velmi vysokých přijmů, dlouho to naráželo na nejvyšší soud. Dnes můžeme vidět, jak se z malých začátků mohou vyklubat „velké věci“. „Dobrých účelů“, na které je třeba „trochu peněz od těch, co jich mají hodně“ stále přibývalo a přibývá.
V tomto světle pak vypadají o hodně jinak i různé success stories dvacatého století. Třeba takový Reagan sice snížil progresi, ve které daně pro nejbohatší šplhaly až na strašidelných 70%, nicméně i po jeho reformách zůstaly daně na úrovních, proti které se všechny důvody, kvůli nimž kdysi létaly balíky čaje z britské lodě v Bostonu, jeví jako za řeč nestojící prkotiny. Že se to tehdy nám jevilo úplně jinak, protože při pohledu přes hranice, vyznačené ostnatými dráty, minovými poli a vojáky s vlčáky a samopaly, vypadala Amerika jako výspa svobody i s tím až 70ti procentním zdaněním a politickou korektností, je jiná věc. Přiznám se ostatně, že ještě v devadesátých letech, kdy jsem hltal Friedmana, Misese, Hayeka apod., mně jejich řeči o americkém socializmu či cestě do otroctví přišly jako poněkud přepjaté. Jenže „cesta“ pokračuje. V roce 2000 bylo státně přerozdělováno v USA už asi 30% HDP, loni asi 40. Za hranice 50%, kde je již EU a kde kapitalizmus již v podstatě umřel, se jistě dostane co nevidět.
Zadlužování probíhalo i v minulosti, ale bylo nepsaným pravidlem, že zvyšovat dluh jde jen z důvodu války. Jedinou výjimkou snad byl rok koupě Luisiany, jinak v míru se obvykle zadlužování snižovalo. I v tomto se jeví trvalé zhoršování během dvacátého století – zvyšování zadlužení během krize, potom zvyšování i když nebyla krize, až se nárůst dluhu stal prakticky konstantou. Za Obamy se dluh již zvýšil asi o 7 bilionů, v prosinci dosáhl celkově 18 bilionů ($18 000 000 000 000). Toto cca 100% zadlužení je něco, o čem se snad ani neuvažuje, že by USA měly někdy splatit či alespoň začít snižovat. Dokonce se zatím ani vážně neuvažuje o tom, že by to mělo aspoň nenarůstat. Fakt, že mnoho států EU či Japonsko jsou na tom ještě hůře, nemění nic na tom, že tahle bublina musí jednou prasknout.
Peníze bývaly kryté zlatem. V devatenáctém století se krytí měny drahým kovem – nějaký čas šlo o stříbro i zlato, později zvítězilo zlato samo – pokládalo za samozřejmost, nekryté peníze byly tištěny pouze za války Severu proti Jihu a brzy po ní se krytí obnovilo. „Dobrý nápad“ zachraňovat ekonomiku znehodnocováním měny měl až Roosevelt v rámci New Dealu, kdy také rozšířil americkou „svobodu“ o zákaz držení mincovního zlata běžnými občany, resp. jeho znárodnění. Možnost vyměnit dolary za zlato platila po druhé světové válce už jen pro cizí země. Jenže zaplácnout náklady čím dál tím nenasytnějšího státu bylo třeba a tak i tato možnost byla v 70. Letech opuštěna. Od té doby jsou již US dolary jen papírky, jejichž hodnota závisí čistě na důvěře v to, že s nimi půjde platit i v budoucnosti. FED jich ve snaze vrátit alespoň nějaký hospodářský růst vychrlil nedávno navíc 4,5 bilionu (4 500 000 000 000 $). US ekonomika se na nich zřejmě stala narkomanicky závislá, neboť v říjnu přestalo chrlení těchto de facto falešných peněz a za první kvartál tohoto roku jsou USA už zase v červených číslech, takže se bude nejspíš zase „množstevně uvolňovat“ dokud bublina nepraskne.
V USA kdysi platila Monroeova doktrína, kterou Státy výslovně deklarovaly, že nebudou zasahovat mimo Ameriku. Byl to Wilson, který si naivně myslel, že ví jak uspořádat Evropu lépe než Evropani, a proto USA poprvé vstoupily do války, která se Ameriky netýkala. Výsledkem bylo poválečné uspořádání, které posléze vygenerovalo válku druhou.
V druhé i třetí (studené) válce byla úloha USA nepochybně kladná a patrně i nezastupitelná. Jenže potom mělo zahraniční angažná skončit. Žel nic asi nebylo Clintonově pýše vzdálenější, než snaha se stáhnout z mezinárodní politiky. J.W.Bush se asi ze začátku stáhnout chtěl, po muslimském útoku na WTC to samozřejmě nebylo možné. Problém byl v tom, že místo aby označil za nepřítele islám, označil za něj jakýsi blíže neurčený terorizmus a za cíl nikoliv odvetu či zamezení dalším podobným útokům, ale vývoz demokracie, což mělo tragické důsledky. Například Saddám byl sice lump a blafoval se ZHN, nicméně v „demokratickém“ Iráku po něm začali být mj. křesťané hromadně vybíjeni a vyháněni již dávno před ISIS (psal jsem o tom již před 4 lety na eurabii). A „vývoz demokracie“ pokračoval bez ohledu na strašlivé výsledky.
Aby nebylo mýlky, chci zdůraznit, že ve srovnání s nacizmem, fanatickým šintoizmem či komunizmem byly USA skutečně zjednodušeně řečeno vedoucí silou dobra, díky svým penězům a armádě schopné zasahovat proti zlu a jejich postupující duchovní a morální rozklad nebylo tehdy moc vidět. Jenže zatímco na úlohu Mocnosti dobra si politici i voliči v USA zřejmě zvykli a hodlali ji hrát i nadále, skutečný vztah k Bohu, který jediný je skutečně dobrý, se nadále vytrácel. A tak zatímco peníze a armáda zůstaly, se schopností rozlišovat zlo a dobro to šlo s kopce. A ne nadarmo znělo první pokušení lidstva hadem, když chtěl přimět Adama s Evou, aby přestoupili tehdy jediný Boží zákaz: „Určitě nezemřete! Bůh ale ví, že jakmile pojíte z toho stromu, otevřou se vám oči a budete jako Bůh: budete znát dobro i zlo.“. (Genesis 3,4).
Jak vypadá dobro „poznané“ na Bohu nezávislým lidským rozumem snad nejlépe demonstrují Pussy Riot – šílené exhibicionistky, potrestané v Rusku za to, že onanovaly s krucifixem ve vagíně před oltářem hlavního pravoslavného chrámu, dost přísně i proto, že již tehdy byly v podmínce za jakési oplzlé záhrobní tance na hrobech vojáků padlých za druhé světové války. Fakt, že Západ v čele s USA o nich píše v lepším případě jako o umělkyních, punkrockerkách či dívčí kapele, ač neuspořádaly jediný koncert ani od nich neexistuje jediná hudební kazeta či CD (ono všechna „vystoupení“, která pořádají, se hodí pouze na videa určitého typu), v horším a častém případě dokonce dělá z těchto totálních magorek politické disidentky a bojovnice za svobodu a lidská práva – takovouhle surrealistickou příšernost by si snad nedokázal vymyslet ani Orwell.
Dnes zasahují USA co chvíli v kdekterém státu světa z důvodů čím dál tím pofidérnějších. Jistě, mnohé z těch států byly řízeny politiky prohnilými, zkorumpovanými, někde i hodně krutými. Což ovšem nemění nic na tom, že tamní poměry jsou po zásahu Američanů či jimi řízené koalice, případně po jimi vyvolané „demokratické“ revoluci drasticky horší než status quo ante. Irák, Tunisko, Libye, málem Egypt, Sýrie, Ukrajina, (v budoucnu Makedonie?)… (Tímto vyzývám držitele USA podporovaných rudých kartiček, aby se dobře rozmysleli, než s nimi zase začnou na někoho mávat a zejména než začnou místo vajíček, jejichž vrhání na lidi je u nás, jak se ukázalo, zcela beztrestným projevem občanské společnosti, používat pro zvýšení adrenalinu Molotovovy koktejly jako ti frajeři na Majdanu. Já tedy jít do války proti moravským separatistům rozhodně nechci, i kdyby mně stokrát vykládali, že nás napadla nějaká východní mocnost.) To, že k většině z těch válek zavelel černý nositel Nobelovy cenu míru, pak tomu všemu dodává přízračné rysy černé komedie.
USA tak postupem doby ztratily všechny vlastnosti, díky kterým byla tato země kdysi velikou a následováníhodnou. Americká velvyslanectví slouží již delší dobu jako podporovatelé, ne-li přímo prosazovatelé Gay parád ve světě a jestli se nemýlím, tak od ledna t.r. je už prosazování LGBT rights, tedy „práv“ homo a jiných „alternativců“, součástí bezpečnostní doktríny USA. Otcové Zakladatelé by zvraceli, o Otcích Poutnících ani nehovořím. Zbývá snad jen trochu upravit výklad některých symbolů. Třeba říci, že Socha Svobody je vlastně lesba a vztyčená pochodeň je symbolem povinného zdravotního pojištění pro všechny.
Ze všech „amerických hodnot“ už zbývá skoro jen – stále ještě veliká hromada peněz a nejsilnější armáda na světě. Asi má pravdu americký konzervativec P. J. Buchanan, když soudí, že Amerika musí zkrachovat, aby přestala „zachraňovat“ kde koho. I když se obávám, že menší krach nemusí stačit, protože je sice psáno, že pýcha předchází pád, ale nikde není psáno, že hned po pádu ta pýcha přejde. Tedy alespoň pokud se ten balík peněz na její projevy nesmrskne dostatečně významně.
Našich pravicových amerikanofilů, kteří stále ještě věří, že být proamerický je pravicové, bych se tímto zeptal, co je na dnešní Americe ještě pravicového. Já vím, je tam Tea Party, ze které občas něco pravicového vypadne, ovšem zatím není vůbec jisté, že se dostane k moci aniž by se před tím natolik „rozkročila do středu“, že se od ostatních přestane lišit, neboli že časem sice určitě vyhraje, ale otázka zní, zda to ještě bude mít nějaký smysl. Republikánů – zatím snad mimo T.P.-, kteří podporují potraty, homosňatky, povinné pojištění atd., už tam totiž dost je teď.
Když čtu, jak naše rádobypravice typu ODS či TOP vyjadřuje v souvislosti s průjezdem amerických transportérů cosi o záruce naší svobody a prosperity, chápu to jako zoufalou snahu najít v tomto světě pevný morální bod, ač takového není, a tak si vytrvale lžou do kapsy. Ne nadarmo je psáno:
„Zlořečený, kdo spoléhá na člověka, kdo se o smrtelníka opírá a v srdci se odvrací od Hospodina.“ (Jeremiáš 7,5)
