Skutečné příčiny krize aneb Boží soudy nad Evropou.

Co se dnes v Evropě ekonomicky děje, ví asi v hrubých obrysech každý. Krizí se zabývá kdekdo, kdekdo o tom píše velmi složitě a odborně, též navrhuje různá odborná řešení. Já jsem přesvědčen, že skutečné příčiny krize jsou tak jednoduché, že můj následující výklad pochopí skoro každý, rozhodně k tomu nebude potřebovat jediný semestr politické ekonomie. Z čehož ovšem neplyne, že navrhnu také nějaké jednoduché a snadné řešení. Dokonce jsem přesvědčen, že žádné řešení, které by zabránilo nadcházející dlouhé a vleklé recesi (česky: dlouhé sérii ekonomických průšvihů a katastrof) již v podstatě neexistuje. Přesto na závěr vyslovím určitou naději

Jsem přesvědčen, že primární příčiny jsou mravní potažmo duchovní. Začnu poněkud zeširoka: Každý skutečný křesťan ví, že chce-li se stát skutečně dobrým v Božích očích, musí nejprve vydat svůj život Ježíši a ten ho pak vede a naplňuje jeho život lepšími věcmi. Pokud se někdo snaží ze svých vlastních sil se nejprve stát svatým a teprve až takovým bude říci Bohu o přijetí, tak se mu to nikdy nepovede. (Pro jistotu dodám, že adjektivum svatý používám v původním biblickém, nikoliv v posunutém katolickém smyslu slova). Na to člověk nemá sám dost sil, nehledě na to, že bez Boha mu schází i vědomost, co je dobré a co ne.
A ono je to v jistém smyslu dost podobné i se státy či národy. Většina lidí dnes netuší, že většina takzvaných civilizovaných norem chování jsou ve skutečnosti normy křesťanské, což je způsobeno  tím, že nevědí, jak naši pohanští předkové žili doopravdy. Ono i nejstarší prameny, ze kterých vycházejí např. Staré pověsti české, jsou v podstatě báchorky vymyšlené až v křesťanském věku. Tudíž se v nich nedozvíte ani o lidských obětech (u starých Slovanů prováděných například tak, že někoho svázali a pak ho k poctě falešného boha zvolna rozřezávali nožem), popravách manželek a otroků na hrobech zemřelých knížat ani o veřejných „posvátných“ orgiích a dalších „kulturních specifikách“, které byly zřejmě běžnou součástí života našich pohanských předků. A trvalo několik staletí od příchodu prvních misionářů (připomínám, že to nebyli Cyril a Metoděj, ale již před nimi misionáři z Irska a Skotska), než se všeobecně prosadili „civilizované“ zvyklosti. Četl jsem např., že ještě biskup Vojtěch v 10. století kázal zdejším velmožům o tom, že Bůh řekl skutečně jen jednu manželku a ne několik, a pořád to nějak nemohli pochopit. Asi to na ně bylo moc složité.
Funguje to ovšem i v obráceném pořadí. V Evropě se dá ústup od křesťanství pozorovat od 18. století v souvislosti s osvícenstvím francouzského typu. Pro úplnost dodávám, že kromě něj existovalo i osvícenství britské, které vycházelo z křesťanství a díky němuž přešla Velká Británie od feudalizmu ke kapitalizmu bez nějakého většího otřesu. Žel v katolické Francii se mnohem více dařilo osvícenství ateistickému. Jeho plodem byla nejprve Velká francouzská revoluce – stovky tisíc povražděných „nepřátel revoluce“(včetně žen a malých dětí), hospodářský rozvrat a agresivní války proti celé Evropě. Tato revoluce byla nakonec vojensky poražena, žel myšlenky, které ji zplodily, žily dále a pomalu, ale jistě rozežíraly vztah Evropanů s Bohem.
V 19.století to ještě nebylo na první pohled znát. Kostely byly ještě plné, i když stále pro více lidí se návštěva bohoslužeb stávala spíše společenskou záležitostí. Také morálka většiny společnosti ještě tolik neupadala (trochu tedy ano, například v tomto století již utěšeně narůstal počet nevěstinců) a Evropa byla na vrcholu své moci. Katastrofy přišly až ve století dvacátém. Také teprve v něm se plně ukázala naivita pyšné humanistické představy, že morálka je něco, co vymysleli lidé, aby společnost fungovala. Prakticky každá další generace „prolomí nějaké společenské tabu“, neboli sestoupí na morálním schodišti zase o pár schodů níže. Tento úpadek má mnoho podob, teď se ovšem soustředím pouze na nectnosti ekonomické.
Moje babička říkala: “Já nevím, co dnes ti lidi dělaj'. My když jsme byli s dědou mladí a někdy se stalo, že jsme nemohli vyjít s vejplatou, tak jsme se snažili to nějak udělat, abychom přece jenom vyšli. A hlavně jsme nechtěli, aby se to dozvěděli sousedi, protože to by byla hrozná ostuda.“ Děda byl v době, když se brali, začínající účetní u policie, zatímco babička byla, jak bylo tehdy zvykem, v domácnosti, říkala, že za pronájem bytu o 2 místnostech s vodu i záchodem někde venku dali asi třetinu dědečkovy výplaty. Nebylo to tedy tak, že by nevěděli, co s penězi, nýbrž tehdy prostě platilo, že když nemůžete vyjít s penězi, tak buď málo pracujete nebo moc utrácíte, v každém případě je to vaše chyba, zatímco dnes si kdekdo myslí, že když nevyjde s penězi, tak je na vině buď zaměstnavatel, protože mu málo platí nebo stát, protože mu nedává dost velké dávky, popřípadě obchodníci, protože prodávají všechno moc draho, v každém případě za to může někdo jiný než on. Moje babička toto říkala již před čtyřiceti lety, od té doby mj. padl díky Bohu komunizmus, nicméně v tomto se až tak moc nezměnilo, což souvisí hlavně se socialistickým cítěním, které pád komunizmu bez problémů přežilo.
Co to však socializmus přesně je? Když jsem byl mladý, myslel jsem si, že socializmus je to, co máme tady, zatímco ti šťastnější na Západě mají kapitalizmus. Teprve mnoho let po revoluci jsem pochopil, že je to o hodně jinak. To, co jsme měli kdysi tady, byla jen zvlášť odporná realizace socialistických myšlenek, nicméně socializmus získával ve stejné době pozice i na Západě. Socializmus totiž není v prvé řadě nějaké zřízení, nýbrž víra. Víra ve stát jako toho, kdo může naplnit všechny lidské potřeby. Což, jak asi tušíte, je vlastnost Boha. Socializmus je tedy jedno z novodobých pohanských náboženství, která přirozeně plní v lidských srdcích místo, určené pro vztah z jediným skutečným Bohem.
Stát ovšem sám nic nemá. Aby mohl někomu něco „dát“, musí to nejprve někomu sebrat. Brát se dá různě Socializmy rudý a černý braly rovnou, ten mírnější druh socializmu bral pomocí daňového systému. A protože požadavky voličů stoupaly a stoupaly, daně rostly a rostly.
Jen pro srovnání: Za Rakouska-Uherska před válkou končila progresivní sazba daně končila na 4% či 5% (slovy čtyřech či pěti), v USA do 80.let 19.století neexistovala daň z příjmu vůbec. Myslím, že kdybyste dnes navrhli zrušit daň z příjmu, tak by vás pokládali za cvoka s argumentem, že to nemůže fungovat. Jenže tehdy to fungovalo – jestli to nebude tím, že tehdy Američani věřili v Boha a ne ve stát a četli bibli a ne Keynese či Blesk.
Potíže nastaly proto, že existuje něco jako Laferova křivka, která nám říká, že se zvyšováním míry zdanění roste daňový výběr stále pomaleji až od určitého bodu začne dokonce klesat. Jinak řečeno zvyšovat daňový výnos můžete jen do určité míry, pak už víc nevyberete. Po příjmových daních začaly být zvyšovány daně nepřímé, ovšem i ty nelze zvyšovat do nekonečna. Požadavky voličů ovšem nemají žádný bod klesání, naopak mají charakter drogy – chcete-li je uspokojovat, musíte pořád zvyšovat dávky.
Dilema, co tedy dělat, když požadavky stále rostly a příjmy už ne, vyřešili politici snadno – peníze se přece dají půjčit. Problém půjčky je jen v tom, že časem ji musíte vrátit a to i s úrokem. Tedy chcete-li se dluhu zbavit. Dá se to ovšem udělat i tak, že si vezmete půjčku novou a z ní zaplatíte tu starou. A přesně tak to již dlouho dělají skoro všechny evropské státy. Samozřejmě, že ta nová půjčka je vždy vyšší jak o úrok, tak o peníze na nové dárky pro voliče, a tak dluhy rostou a rostou. Pro úplnost tedy dodám, že nárůst některých (například irských) dluhů byl poněkud složitější, byla tam ještě oklika přes krizi způsobenou jinými dluhy – NINJA hypotékami - v Americe a následné státní zachraňování bank (spojené ostatně rovněž s představou státu jako všemohoucího), nicméně nemyslím, že by to příliš měnilo na základním nastíněném principu.
A jak už to bývá, v životě každého chronického dlužníka nastane okamžik, kdy se mu věřitelé začnou zdráhat půjčovat. Což již nastalo u Řecka, Irska a Portugalska, které byly dočasně zachráněny de facto převzetím dluhů jinými, rovněž ovšem již silně zadluženými (Nepříliš zadlužené státy už v Evropě až na pár bezvýznamných výjimek nejsou). Čímž se průšvih odložil, nikoliv vyřešil. A na řadě je Itálie, Španělsko, Belgie, Francie.... Ty už nemá uvedeným způsobem zachraňovat kdo.
Jsem tedy přesvědčen, že pořádným šetřením by se to možná ještě spravit dalo, jenže šetřit doopravdy nechce v Evropě nikdo. Pro důkaz tohoto tvrzení nemusíme chodit daleko. Stačí vzpomenout na reformy v Česku. Ať se vláda rozhodla šetřit kde chtěla (a můj názor je, že to vzhledem k aktuální situaci se šetřením rozhodně nepřeháněla), vždy se ozvali nějací „spravedlivě rozhořčení“: No to snad ne? Na tohle dát méně peněz je nešťastné, tohle nutně potřebujeme, bez tohohle budeme zaostávat za světem ….. prostě cokoliv co se dá volně přeložit jako Nešetřete na nás, šetřte na někom jiném. Kdekdo ještě přidal stávku, demonstraci, ústavní stížnost... Zvláště vydařený kousek pak předvedli soudci, co si vynesli rozsudek, že snižovat v krizi jejich platy je protiústavní. Tak mě napadá, že již ve Starém zákoně používal Bůh jeden trest, který charakterizoval slovy „Ponechám jim jejich zavilé srdce.“ Dobře věděl, že se zavilým srdcem se lidé zničí sami, nadpřirozeného zásahu již netřeba.
Kdo čte hospodářské zprávy jen povrchně, může mít dojem, že to nakonec všechno dobře dopadlo, radikální reformy přes všechny obstrukce prošly. Jenže skutečnosti je taková, že výsledkem všech těch reforem je, že - dluh ČR roste rychleji než dříve. Je pravda, že po jiném výsledku voleb by asi rostl o dost rychleji, ale nemyslím, že by nás to mělo uklidňovat. Fakt, že je ČR dávána za příklad prostě svědčí jen o tom, že jinde je to ještě katastrofálnější. Výsledkem toho všeho je, že se dnes zástupy euro-politiků, ekonomických expertů, bankovních analytiků a kdo ví, koho ještě, snaží ty dluhy „vyřešit“ nějak tak, aby je Evropané nemuseli zaplatit.
Moje babička odešla k Bohu, kterého celý život uctívala, před 15 lety, proto se jí už nemohu zeptat, co si myslí o tom, že Evropě, v době jejího narození ještě hrdé a světovládné, dnes není trapné žebrat o peníze („navýšení euro-valu“, „pomoc z řešením dluhové krize“, …) u kdekoho, včetně například stále ještě mnohem chudší (i když již dávno mnohem pracovitější) Číny. Čína a mnozí další samozřejmě nic nedají. Asi vědí, že dávat peníze závislákům je všeobecně blbost. A tak si můžeme tipovat, který stát přestane být schopný splácet své závazky jako další, kdy se položí která banka, na kolik vzroste nezaměstnanost... Množství rozmazlených voličů natahujících ruku ke státu bude narůstat geometrickou řadou, daňové příjmy z upadající ekonomiky budou klesat, půjčit už nebude od koho... A to ještě nemusí být všechno.
Napadá mě totiž, že žel existuje ještě jedno ryze lidské řešení, kterým se politici mohou za těchto okolností pokusit provést „spravedlivé sociální přerozdělení“ v rámci státu anebo mezi státy, a tím je revoluce resp. válka. A když to napadne mě, je nepravděpodobné, že to euro-politiky s jejich prestižními euro-školami nenapadne taky. Na což bych chtěl upozornit zvláště ty, co si myslí, že když mají doma bedničku zlata či investičních diamantů, tak se jich nějaké ekonomické turbulence až tak netýkají. Mohou nastat okolnosti, že se jich to bude týkat ještě více než těch, u kterých není až tak moc co loupit.
Takže se můžete rozhodnout, že je vhodná doba ulít co se dá do zlata, můžete se rozhodnout, že je vhodný čas se pokud možno nezadlužovat (počítáte-li, že bude deflace) nebo naopak vhodná doba k velkému zadlužení (tipujete-li či ECB či ČNB nakonec zvolí rozsáhlé kvantitativní uvolňování, česky: drastické znehodnocení měny). Nemohu vám ovšem garantovat, že vám něco z toho doopravdy pomůže.
Co vám garantovat mohu je, že je obzvláště vhodný čas si uvědomit bezvýchodnost dosavadních cest a činit pokání. Pokání není jen litování svých vin, i když to je jeho podmnožinou. Řecké slovo metanoia, které se překládá pokání, znamená kompletní změnu smýšlení. Nemusíte mít obavy, že to nepůjde. Když se to podařilo mně, tak se to vám pod Božím vedením podaří také. Záleží jen na vašem rozhodnutí. Ježíš čeká na každého.
„Rozhorli se tedy a čiň pokání. Hle, stojím u dveří a tluču. Kdokoli uslyší můj hlas a otevře mi
dveře, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou.“ (Bible,Zjevení 3,19-20)
V tomto je první část naděje. Ta druhá je v příkladu z Argentiny. Ta zbankrotovala začátkem nového tisíciletí a následně tam došlo k ohromnému probuzení. Tak velkému, že dnes mohou tamní křesťanské sbory vysílat misionáře do mnoha cizích zemí včetně ČR. Po politicko-ekonomické stránce to zatím v Argentině stále slavně nevypadá, neboť vládnou stále ještě ti druzí - zda tedy současná prezidentka Argentiny patří k tradiční jihoamerické víře - to jest jakési směsi katolicizmu a místního čarodějnictví, v posledním půlstoletí ještě okořeněné marxizmem - či je rovnou ateistka, to nevím, ale volby vyhrála klasickým: tomu dáme, tomu dáme, tomu ještě víc... , tudíž na pokraji bankrotu se bude nejspíš Argentina potácet i nadále. Ono od probuzení k zlepšení politiky a ekonomiky uběhne většinou nějaký čas (například v USA proběhlo velké probuzení v 80. a snad ještě začátkem 90. let a jeho význačnější politický produkt – Tea Party - vznikl předloni, přičemž většinu moci ještě stále nedrží), nicméně duše jsou tam již dnes zachraňovány po milionech a váha evangelikálních sborů ve společnosti vzrůstá.
Jsou-li tedy k tomu, aby se zatvrzelí lidé ve velkém obraceli, potřeba bankroty, pak má Evropa v příštím roce opravdu velmi slušnou duchovní šanci.