Nejsme jako oni

Kdo s tím heslem přišel jako první, nevím, ale pravdou je, že po listopadu 1989 bylo velmi populární: Nejsme jako oni. Myslelo se tím, že nová vládnoucí garnitura není jako ta stará: že není tak prolhaná, že nedělá takové levárny, že tolik nehrabe pod sebe. Už dávno víme, že to není pravda, ale v posledních dnech a týdnech jakoby se nám to připomínalo dvojnásob.

Mě to – v poslední době již nepříliš frekventované – heslo napadlo hned poté, co jsem si přečetl, že Bohuslav Sobotka, potažmo vedení soc.dem., uvažuje o zavedení platu pro svého předsedu Jiřího Paroubka. Otázkou je, zda by o tom uvažovalo i v případě, že by v čele strany byla jiná osobnost a že by to bylo za jiných okolností. Ale když se pan Paroubek dostal tak trochu do finančních nesnází – byť vehementně tvrdí opak – je třeba to řešit. Už  proto, aby se nesmála pravice, novináři či dokonce spolustraníci. Aby Blesk nevypisoval – byť protiprávně – sbírky a aby snad na šéfa strany nepadl ani stín pochybností, jež se najednou opět vynořily kolem jednoho z jeho předchůdců ve funkci(ích) – Stanislava Grosse. Kdyby si soc.dem. včas připomněla to polozapomenuté heslo, nemohla by udělat to, co před časem ODS, když začala platit svého předsedu: po odchodu ze Senátu byl bez jakékoliv placené funkce a zdánlivě bez finančních prostředků, a proto mu strana přiznala plat předsedy.

„Nejsem jako on“ měl si říci sám Jiří Paroubek se vzpomínkou na Stanislava Grosse, když začal vysvětlovat výši svých příjmů: nejprve to byl holý poslanecký plat (prý nevěděl, zda se k němu nezdaněné náhrady připočítávají, či ne), pak vše dohromady, pak zase ne a nakonec zase ano. Gross si přece před dvěma lety počínal stejně.

„Nejsem jako oni“ měl si říci i Stanislav Gross, když uvažoval nad tím, do čeho bude investovat peníze, které ani nemá. Cožpak už zapomněl na to, jak se počátkem devadesátých let spousta souvěrců a stoupenců těch, kteří byli tehdy u moci, přinejmenším trochu podivně obohatila při privatizaci všeho možného? Neuvědomil si jako právník(?), že by se na jeho koupi akcií před lety privatizovaného energetického podniku mohlo hledět jako na zneužití informací získaných ve státních funkcích k soukromému prospěchu? Anebo to zase myslel upřímně?

„Nejsem jako oni“ měl si včas říci Mirek Topolánek a nenechat se nachytat na švestkách při používání drahého vozu, jehož původ a několikerá změna majitele vypadají přinejmenším jako ne zcela košer. Zapomněl na aféru kolem nelegálního užívání služebního vozu své stranické kolegyně Němcové jejím synem? Vždyť ji to málem stálo funkci místopředsedkyně Poslanecké sněmovny, když za ní při prvním hlasování nestáli ani spolustraníci!

„Nejsem jako on“ měl si snad říci i Václav Klaus, když se před několika dny vyjadřoval na půdě OSN k problematice globálního oteplování. Vždyť si přece ještě musí pamatovat, jak dopadl Nikita Chruščov s umíněným prosazováním masového pěstování kukuřice. Tady by snad bylo na místě i jiné rčení: Ševče, drž se svého kopyta.

„Nejsme jako oni“ měli bychom si možná říci my všichni, co nemáme tak krátkou paměť jako naši politici. Zanedlouho budou opět volby (vždycky je před nějakými volbami) a my bychom k nim neměli jít jako berani na porážku a hlasovat zase pro ty dvě, co jsou jedna za osmnáct a druhá za dvacet bez dvou. Zkusme hlasovat pro někoho jiného a třeba i pro takového, co zatím stojí opodál – mimo parlament. Nebuďme jako „oni“ a neříkejme, že malí nezmůžou nic. Zmůžou, ale musejí mít jasný cíl a vytrvalou podporu. Dejme jim ji. Pak nebudeme jako „oni“ a nebudeme se muset stydět za sebe sama.