Jak čeština bere za své

Vysokoškolští pedagogové, vědci a umělci nedávno vydali výzvu, v níž varují před poklesem úrovně vzdělanosti v České republice. Mnozí dnešní maturanti mají vážné problémy s vyjadřováním i s pravopisem, nejsou schopni řádně porozumět psanému textu, sepsat smysluplný odstavec, uvádí se mimo jiné ve výzvě nadepsané Všem, jejichž hlas je slyšet. Nedá mi to, abych se v této souvislosti nevrátil k jednomu svému téměř pět let starému textu, který již skoro zapadl, ale je dle mého soudu stále aktuální.

Zachraňme češtinu 

Zachraňme češtinu, nebo vezme za její. Už slyším: Proboha, co to blábolí? Čeština přece vezme za své. Aha, tak tady nám to vadí. Ale když jsme denně vyzýváni volejte vaši televizi, tak nám to nevadí. Stejně tak ne, když jsme nabádáni: Sdělte vaše jméno, adresu a telefonní číslo. Prostě zájmeno svůj mizí nebo již takřka zmizelo ze slovníku spisovné češtiny, která - jak známo - přivlastňuje podmětu. Někdy může takové špatné užití zájmena vést až k nedorozumění či nepochopení: Podle svědka řidič uháněl s jeho autobusem více než stovkou. Teprve ze souvislosti poznáme, že řidič vlastně uháněl se svým autobusem, nikoliv s autobusem toho svědka. Mizející zájmeno svůj je jen příslovečnou špičkou ledovce neznalosti naší krásné mateřštiny. Ve spodnějších vrstvách je nesprávné skloňování číslovek, ještě níže chybné užívání podmiňovacího způsobu (bychom, byste, by) a až téměř dole jsou pravopisné chyby typu mikrovlná trouba či dceřinná společnost. Někde uprostřed mezi vrstvami, které se neusazovaly tisíce, ale jen pár let, jsou ukryty takové věci jako italské hrozno či krůtí prso. Jaké jsou vlastně důvody mrzačení našeho jazyka? Za špatným užíváním přivlastňovacích zájmen asi bude vliv cizích jazyků, zejména angličtiny. Co je ale za ostatními zmíněnými jevy, se lze jen dohadovat. Možná je to prostá neznalost, opovrhování spisovnou mluvou, někdy třeba i snaha být za každou cenu in.

Návrh na uzákonění péče o ochranu českého jazyka jako součásti státní a národní identity, který nedávno zazněl v našem parlamentu, mi nepřipadá nutný. Snad by stačilo, kdyby se výuce češtiny věnovalo více pozornosti na všech stupních škol, kdyby kultivovaný jazykový projev byl jedním z předpokladů pro výkon alespoň některých funkcí ve státní správě a konečně - v neposlední řadě - kdyby novináři a publicisté všeho druhu více dbali na své vyjadřování, ať ústní či písemné, a někdy se zamysleli nad tím, že jsou v tomto směru často - byť třeba nechtěným - vzorem. Ale ukládat jim to zákonem?

Mnohým z nich by možná stačilo, kdyby si přečetli to, co právě napsali. Pak by se v rozhovoru s politikem nemohla objevit otázka: Není ale prezident především o reprezentaci státu v zahraničí? Nebo jiný skvost, tentokrát z kultury: Divadlo je zejména o konfliktu. Já vím, lze si domyslet, co tím chtěl básník říci. To však snad autora neopravňuje k tomu, aby prznil mateřský jazyk na úroveň hotentota, který právě dobral pátou lekci Češtiny pro cizince.

A málem bych zapomněl na někoho, kdo velmi významně ovlivňuje jazykové zvyklosti národa. Jsou to naši oblíbení politici, někdy dokonce i milovaní vůdci, jimž vděčíme za nejednu politickou, vědeckou, ale i jazykovou perlu. Ale to již je o něčem jiném. Mimochodem, vzpomenete si, kdo jako první přišel s tímto ne právě povedeným obratem (majícím zřejmě svůj původ v angličtině), který mezitím naneštěstí v našem - nejen hovorovém - jazyce zdomácněl? Vzpomenete? Ale dotýkati se vedení je nebezpečné…