Za starých dávných časů, když si lidé ještě vyprávěli filmy…

Ne. To skutečně není ani omyl, ani překlep. Za starých dávných časů, když lidé chodili na filmy do kina, tak když zrovna nemohli nebo někdo náhodou viděl na videu film, který běžně v kinech k vidění nebyl, vyprávěl jeho děj ostatním… Možná to ty později narozené, pro něž není problém mít uloženo několik filmů ve svém mobilním telefonu, překvapí, ale doba, kdy se musel člověk, pokud chtěl vidět film, zvednout a jít do kina, není zas až takovou hlubokou minulostí nebo snad dokonce pravěkem. Tehdy za starých dávných časů skutečně kromě kina, nebo případně televize, neexistovala žádná jiná možnost, jak vidět film. Žádné videopůjčovny, žádný internet…

Vzpomínám si, jak jsme na sklonku osmdesátých let chodili do kina na Vinnetoua. Jednak nás přitahovala dobrodružství, která prožíval náčelník Apačů a jeho bílý bratr Old Shatterhand na Divokém Západě, jednak nás Ústřední půjčovna filmů, což byl tehdejší jediný státní distributor filmů, nehodlala příliš rozmazlovat nějakou pestřejší nabídkou titulů. Jen občas naše výlety do prérie na okamžik přerušili Fantomas, Tarzan nebo Krokodýl Dundee.

Zároveň si vzpomínám, jak jsme někdy v roce 1987 s jedním kamarádem poslouchali magnetofonovou kazetu s nahrávkou jednoho Hurvínkova příběhu. Když byl příběh u konce, začali jsme fantazírovat a přemýšlet nad tím, jestli bude jednou možné, abychom takové příběhy nejen poslouchali, ale abychom je zároveň i viděli. Zkrátka jestli bude existovat nějaký přístroj, který bude kombinací magnetofonu a televize.

Dneska už vím, že jsme měli na mysli video, které tehdy už dávno bylo na světě. My jsme o něčem takovém ale neměli sebemenší ponětí. Video měl totiž tehdy málokdo, protože to byla úžasná novinka, která nebyla běžně v obchodech k dostání a do Tuzexu nebo do některé ze západních zemí se zkrátka kdokoli jen tak nedostal.

Dnes po dvaceti letech je, pokud jde o video, situace obdobná. Má ho málokdo. I když z opačného důvodu. Je to natolik zastaralá věc, že se poté, co bylo vytlačeno DVD-přehrávači, stalo starožitností. To, co jsme jako děti před dvaceti lety vnímali jako jeden z největších zázraků techniky, je dnes dobré tak akorát do muzea, když ne rovnou do šrotu. Stejně jako magnetofonové kazety (bez ohledu na kvalitu pásky), digitální hodinky a osmibitový počítač… Víte vůbec o čem to mluvím, děti?

Vzpomínám si, že když jsme byli na škole v přírodě, stalo se celkem výhrou, pokud byl někdo na pokoji s někým z těch několika mála šťastných rodin, jež vlastnily kouzelnou skříňku na přehrávání filmů. To totiž slibovalo jistou možnost, že kromě čtrnáctidenního pobytu v přírodě, bude člověk moci zároveň prožít několik večerů plných napětí, kdy se po ulehnutí na lůžko budou „vyprávět filmy“. My nuzní, co jsme je nemohli vidět, jsme vzali za vděk alespoň takovéto zprostředkované podání a převyprávění. Mimochodem, když potom počátkem devadesátých let vstoupili všichni ti Supermanové a Rambové do našich životů v celé své kráse, bylo to tak trochu ke škodě věci. Mýty a legendy, které se o nich šířily, bývaly totiž většinou mnohem přitažlivější než sama skutečnost.

Ti, co jim je dneska tolik let, kolik bylo před dvaceti lety nám, to mají všechno mnohem jednodušší. Filmy si nevyprávějí, ale dívají se na ně doma. Do kina chodí málokdy, protože to je jednak drahé a jednak trochu luxus. Když se u nás objevily první DVD nosiče, jejich cena byla cca 700,- Kč, tj. v té době jako deset lístků do kina. Když si zítra koupím v trafice DVD v papírovém obalu dám za film 50,- Kč a když půjdu do kina, bude mě to stát v lepším případě minimálně dvakrát tolik. A to nemluvím o tom, že DVD si můžu pustit kolikrát chci a v kině mi film nezopakují.

Nabídka filmů je dnes v porovnání s naším dětstvím mnohem pestřejší. To ano. Problém je ale v tom, že někdy bývá kvantita na úkor kvality. Nyní mám na mysli zejména kvalitu prožitku setkání s filmovým uměním. Člověk vstoupí do trafiky, postaví se do fronty a čeká, až na něj přijde řada. „Jedny lehký Marlbora, Blesk a… to ‚dývko‘ Smrt krásných srnců.“„Já si vezmu bagetu Speciál a Kladivo na čarodějnice.“Zkrátka – film se stal zákuskem ke svačině.

Mně osobně přijde hrozně hloupé kupovat si třeba zrovna film Smrt krásných srnců v papírovém obalu, na němž je nápis „edice Blesk“. Příběh a osud židovské rodiny z období druhé světové války, vycházející ze vzpomínek jednoho z našich nejznámějších a nejpopulárnějších novinářů Oty Pavla v balení bulvárního deníku? No uznejte…

Jako děti jsme v porovnání s dneškem měli hodně omezený repertoár. Zato jsme ale měli toho svýho Vinnetoua. I když jsme věděli, jak to dopadne, stejně jsme mu pokaždé drželi palce a doufali jsme, že třeba dneska ten výstřel nebude poslední a že z toho tentokrát vyvázne se zdravou kůží.

To bylo ale tenkrát, za starých dávných časů, když se ještě filmy vyprávěly a neprodávaly se jako housky na krámě…