Navždy svoji - smutná bilance

Po šest nedělních večerů mohli diváci ČT před prázdninami sledovat šestidílný dokumentární seriál režisérky Eriky Hníkové, který mnohé donutil přemýšlet o smyslu a významu svatby a manželství v dnešní době.

Ondřej a Zdeňka
Erika Hníková si na základě konkursu vybrala tři partnerské páry, které se zrovna ocitaly v období před svatbou. S těmito páry jsme mohli postupně prožívat jejich předsvatební přípravy a očekávání, samotný průběh obřadu v den D i těsně posvatební vývoj jejich vztahu.
Tři páry si můžeme pojmenovat takto: katolický pár (Ondřej a Zdeňka), vesnický pár (Jaroslav a Běla), hádavý pár (Lukáš a Isabela).
Pokud se někdo chystá s někým druhým uzavřít manželství, měl by vědět (alespoň trochu) proč. Dříve se lidé občas brali proto, aby spojili panství nebo hospodářství, tedy z důvodů spíše politických či ekonomických než milostných. Někdy také došlo k svatbě z toho důvodu, že nevěsta byla již v očekávání a „dítě se přece má narodit do rodiny“. Myslím si, že takto již dneska uvažuje málokdo a nikdo by se na nikoho druhého nedíval skrz prsty, protože zplodil nemanželské dítě. V okruhu mých přátel a jejich dětí je v poslední době více těch nemanželských možná více než těch manželských a nikoho to nepohoršuje, nikdo nemá potřebu to odsuzovat.
Z párů, které jsme mohli v seriálu sledovat, mají jasno v tom, proč vstupují do manželství, jenom Ondřej a Zdeňka. Oba jsou věřící, oba si druhého váží a mají se rádi. Navzájem si dokážou odpouštět. Tento pár ve mně jako jediný dokázal vzbudit sympatie.
Lukáš s Isabelou se od začátku do konce seriálu hádají. Svatebními přípravami se příliš nezatěžují. Vlastně ani neví, proč se berou. Isabela to sice poněkud vysvětlí tím, že „svatba k životu patří stejně jako narozeniny, svátek a Valentýn“, ale odmítám věřit tomu, že to myslela úplně vážně. Stejně tak rozporuplné a naivní mi přijde její očekávání, že se sice s Lukášem hádají, ale že si myslela, že se to po svatbě změní. Ejhle, jaké překvapení – nezměnilo se to.
Nejméně sympatický pár je pro mě vesnický pár a nutno říci, že hlavní zásluhu na tom má paní Běla. Na otázku „Jaká jsem?“ sice dokáže odpovědět, že hodná a hodně tolerantní, ale během celého seriálu jsem nenašel ani sebemenší náznak toho, že by to byla pravda. Od začátku je jasné, kdo je v tomto páru dominantní a kdo vše řídí. Svého manžela Běla oslovuje „Šestáku“ nebo „mamánku“ a když mu řekne „miláčku“ nebo „Jaroušku“ zní to dosti ironicky. Navíc je hrubá a sprostá a je to slyšet i přes intenzivní „přepípávání“. Nesnáší se se svou tchýní a chtěla by, aby byl Jaroslav na její straně, tzn. aby přestal se svou vlastní matkou komunikovat. To všechno přesto, že obě rodiny žijí na jednom pozemku. Jaroslav možná doufá, že se to časem změní, ale podle mého nezmění.
Z toho vyplývá, že poměr těch, kteří vědí, co činí a těch, co si raději měli svatební veselí odpustit, je 1:2. To je poněkud smutná bilance…
Nejkrásnější a nejlepší je manželství s láskou. Ten, kdo k životu obojí nepotřebuje, ať dá raději přednost lásce bez manželství před manželstvím bez lásky.