Mňága a Žďorp se už 25 let pokouší prokopat ven

Valašskomeziříčská hudební skupina Mňága a Žďorp nedávno oslavila své pětadvacáté narozeniny. Za tu dobu vydala jedenáct řadových alb, několik výběrů s největšími hity a Česká televize zaznamenala několik jejích koncertů.

Ač největší hity jsou zkrátka největší hity, problém je v tom, že pokud si pustíte jeden z prvních televizních záznamů Mňágy někdy z počátku devadesátých let z Juniorklubu Na Chmelnici (tenkrát ještě v námořnickém) a porovnáte ho s tím posledním, který byl odvysílán na sklonku roku 2012, uslyšíte ve své podstatě stejné písně.

Stalo se to už v roce 2010, když Mňága vydala záznam svého koncertu z pražského Lucernamusicbaru na DVD. V televizi odvysílali jeho zkrácený záznam složený převážně z písní z prvních dvou alb Made In Valmez (1991) a Furt rovně (1992). Nedostalo se ani na jednu z písní z posledních tří desek skupiny. Není to tím, že by na koncertě nezazněly. Na kompletním záznamu koncertu na DVD totiž zkrátka jsou.

Po dvou letech zaznamenala Česká televize koncert skupiny na jejich rodné půdě ve valašskomeziříčském M-klubu. A opět přibližně stejný playlist.

Kdo za to může? Buď osoba zodpovědná za výběr písní do televizních záznamů zkrátka první alba skupiny miluje a zbytek nenávidí či nezná, nebo zkrátka opět panuje názor, že to, co se líbilo jednou, bude se líbit i podruhé, potřetí, počtvrté…

Přitom poslední tři alba skupiny nejsou špatná a i na nich se najde spousta písní s hitovým potenciálem. Je proto škoda, že se k televizním divákům jen tak nedostanou a mnoho lidí pak snadno nabyde dojmu, že ta „Mňága je ve své podstatě pořád stejná“.

Mňága je jednou z mých nejoblíbenějších hudebních skupin a texty Petra Fialy mě provázejí životem od roku 1991. Vždycky jsem u něho obdivoval schopnost vyprávět pomocí několika málo slov poměrně velké příběhy. Mimo to málokdo dokáže povýšit stereotyp a banalitu všedního dne na umění tak, jak to umí on. Napadlo mě, že Petr Fiala si pomocí svých hudebních textů vlastně píše životopis. V jeho písních často splývá autor textu s jejich hrdinou. Podle jednotlivých alb tak poměrně snadno poznáme, kdy je Petrovi na světě relativně dobře a kdy ho naopak přepadají chmury.

Nevím tedy z jakého důvodu v nás Česká televize neustále pěstuje obraz Petra Fialy jako zastydlého puberťáka, který se neustále „pokouší prokopat ven“, „někdy nejde spát a motá se městem“ a žije „obyčejný život v šestém poschodí“.

Snad televizní hudební dramaturgové objeví časem i písně mladšího data. Kdy to bude? Já vím. Teď ne, až jindy. Tak snad Výhledově?