Jak chodíme do jeslí

Už několik let jsem neočekával příchod měsíce září s takovým napětím jako letos. Začala u nás probíhat socializace dítěte a Pavlík začal chodit do jeslí.

Zpočátku je nutno přiznat, že se z naší strany nejednalo o první pokus o Pavlíkovo zapojení do kolektivu. Snažili jsme se o to už vloni touto dobou, ale tenkrát se úspěch nedostavil. V jeslích se mu nelíbilo, většinou se vztekal a když ho přišla Eliška vyzvednout, tak se jí vrhnul do náruče. Když nám jedna z tet (paní učitelka v jeslích) říkala, že jim náš synek dává pěkně zabrat a že jsou tam tři na patnáct dětí, z toho jedna na Pavlíka a dvě na zbývajících čtrnáct ratolestí, převzali jsme ho po krátké době zpět do rodinné péče a experiment odložili.
Proto je snadno pochopitelné, že jsem blížící se zahájení druhého pokusu o jeho zapojení do kolektivu očekával se značnou nervozitou. Letos to mám totiž v režii především já, protože jsme si s manželkou vzájemně prohodili role živitel(ka) – rodič v domácnosti.
Dne 2. září 2013 jsme šli všichni tři. Pavlík šel zvesela, v jeslích si nechal obléct vyfasovaný erární mundúr, ale začátek konce nastal ve chvíli, kdy ho teta přebírala do své péče a my zůstali stát za dveřmi. V tu chvíli totiž začal pronikavý vzteklý řev.
Rychle jsme jesle opustili a já popoháněl pomyslné hodinové ručičky, aby došly co nejdříve k času 11:30, kdy jsem si měl Pavlíka vyzvednout. S obavami, co se dozvím, jsem si šel synka vyzvednout. Pavlík byl poněkud veselejší než ráno. Proto jsem si myslel, že snad rychle pochopil, že se mu v jeslích nebude dít nic strašného a že se mu tam možná i zalíbilo.
Jenže druhý den to bylo stejné. Zoufalé chytání se za můj svetr, lomcování klikou, kopání do dveří. Nejhorší to bylo ve středu – to se mi Pavlíka nepodařilo ani obout do bačkor. S uznáním prohry jsem zazvonil na zvonek a předal jsem Pavlíka a dvě bačkory v ruce. Teta se shovívavě usmála a odvedla Pavlíka dovnitř. Nějaká zkušenější maminka se mě snažila povzbudit, že jejich chlapeček se taky vztekal, ale za měsíc si prý zvyknul. Cože? Za měsíc? To nemůžeme vydržet.
Když jsem šel Pavlíka kolem poledne vyzvedávat, potkal jsem před jesličkama chlapečka, u kterého na chodníku klečel jeho tatínek a utěšoval ho: „Neplač. Vždyť zítra zase půjdeš za dětma do jesliček a budeš si s nimi hrát.“ Každý holt máme svý problémy.
Pochválen buď den, kdy v kalendáři stálo: pátek 6. září 2013. Od té chvíle je vše jinak. Při ranní cestě do jeslí jsem pořád čekal, kdy to zase začne a pořád nic. Tak ještě zazvoníme a přijde to… Nic. Tak se zujeme a pak to přijde… Nic. Zůstal jsem stát jako opařený. Tak to přijde při převlékání? Nic. Při zaklepání na dveře? Nic. Když přišla teta, bylo snadné i na její tváři vypozorovat značný údiv.
Včera jsme završili třetí týden a současná situace je následující: Ráno odcházíme ještě o něco dříve než musíme, protože Pavlík se chce co nejdřív po probuzení oblékat a obouvat. Pavlík zůstává v jeslích do odpoledne, se mnou ani s tetama se nepere a při příchodu je zvesela zdraví. Do dveří nekope, klikou nelomcuje, na zvonek zvoní sám…
Náš druhý pokus o socializaci dítěte přináší své plody a máme z toho radost.