Lítost

  Určitě každý z nás může vyjmenovat pár příkladů, kdy v určité fázi života zažil situaci, která ho rozstřelila natolik, že ještě spoustu dní o ní musel minimálně jenom přemýšlet. V podstatě se nám to stává často. Věci kolem nás se mění a mi to buď zvládáme přijímat, anebo se snažíme utíkat někam, kde nás to svinstvo nedostihne. Aspoň ne hned. Přímo se nevědomky modlíme, aby to jednoduše zmizelo a nechalo nás to v klidu žít. Bohužel, jak mnozí víme, nejde to dělat napořád a je jen otázka času, kdy nás ta vlna, která se mezitím změnila na tsunami, jednoduše smete.

Když se tak dívám kolem, tak musím přiznat, že utíkání nám všem jde exkluzivně. Dokonce často vynaložíme víc úsilí na utíkání, než by nás stálo samotné vyřešení situace. O tom, kolik způsobů každý z nás umí používat, není třeba se bavit, protože stejně - kolik je možností řešení je i možností úhybných manévrů, anebo možností jak to vše zmrvit. Jsme prostě dokonalí ;)
Z těch všech způsobů jsem vybral lítost.  Je to účinná, až někdy smrtící zbraň proti čemukoliv. Ideální únikový plán před zodpovědností, řešením, či seberealizací. Jen si vzpomeňte, kolikrát jste Vy sami díky lítosti utekli před situací, které se Vám nechtělo čelit.
Je to jednoduché, znázorním to na příkladě. Něco se Vám nepovede a bohužel někomu ublížíte. Málokdy v takové situaci stačí omluva, nebo snaha o nápravu. Vždy tam zůstává „oběť“ s následky Vašich činů, která málokdy rychle a bez podmínek odpouští. Což je problém, protože už se stalo, co se stalo a čas nikdo z nás vrátit neumí.
A teď kam jednotliví z nás vlastně patří? Jste hodně svědomití, nebo jste schopni vše bez problémů přejít? Jaké je vlastně ideální řešení situace? Ublížím blízké osobě – omluvím se – pokusím se napravit, co se dá – smířím se s výsledkem, ať už je jakýkoliv.
Lidé kteří jsou méně svědomití to dokážou třeba zvládnout i bez omluvy. Je jim to jedno a vesele jedou dál. O nich se asi nemá cenu bavit, protože se u nich neobjeví lítost, ale po určité době výčitky. Věřím, že „obyčejný člověk“ se s tím bude prát déle, ale nakonec to čas „vyléčí.“
Nejzajímavější je pro nás příklad opravdu svědomitého člověka, který i přesto, že udělal vše, co mohl, nepřestane litovat svého činu. Samotná lítost je klasický jev, kterému se v podstatě nedá vyhnout. Otázka je, kdy zacházíme za určitou hranici. Určitě Vám nikdo neřekne, kde tato pomyslná hranice je. A pokud se o to někdo pokusí, tak se ho rovnou zeptejte na to, co je dobro a co zlo. Ale zpátky k tématu. Náš velice svědomitý člověk zajde tak daleko, že místo toho, aby pochopil a smířil se v sobě s tím, že každý děláme chyby, a není možné dělat neustále dokonalá rozhodnutí, se bude dlouhou dobu raději utápět v lítosti a sebelítosti. Je to únik před akceptováním stavu věcí. Neschopnost přijmutí věcí, s kterými už nic nemůže udělat.
Jiný příklad… Jsme nuceni udělat složité rozhodnutí. Ale vyskakují nám myšlenky, které nás ustavičně přesvědčují o tom, že nejsme schopni z nějakého důvodu (fyzické potíže, rodinné poměry, konvence…) udělat rozhodující krok. Jedna z jednoduchých únikových cest je ze sebe udělat chudáčka a odkládat to co nejdéle. Nejenom, že můžeme vyvolat v okolí pocit lítosti, ale dokonce se sami budeme litovat a nakonec se přesvědčíme, že to rozhodnutí prostě udělat nemůžeme.
Lítost je přirozený pocit, který sám osobě nemusí být špatný, jako vlastně žádný pocit nebo emoce, ale stejně jako vše nám slouží k vyjádření sebe sama. Záleží jen na nás, jakým způsobem se s ním popereme, nebo jak jej využijeme. Ale stejně jako nás může přivést ke šlechetným myšlenkám a činům, může nám, i okolí, zničit život.
Lukáš Š.