Kamarád taky rád?

Tento článek vznikl na popud mého dobrého kamaráda pana H, který jako jeden ze zakladatelů Honolulu blogu poprosil i mě o nějaký ten příspěvek. Naše časté debaty o různých tématech jako je relativita ekologie, nebo absolutnost pravdy, byly často velice vášnivé a nikdy se nedobraly jednoznačné odpovědi, i když jsme oba bojovali jak lvi za svůj pohled na věc.

Ono se to ale řekne, o něčem jen tak napsat. Prvně sem si myslela, že to sfouknou za volnou hodinku svého jinak velmi zaneprázdněného života sportovce, ale nakonec se z toho vyklubal úkol nadmíru nelehký a já nad tímto výtvorem strávila víc než měsíc. Nápad a brouka do hlavy mi nakonec vložil film „Když Harry potkal Sally“, na který jsem jeden večer zůstala tupě zírat. Hned na začátku mezi dvěma hlavními aktéry totiž proběhl dialog, který mě dostal. Po prvním setkání Harry (muž) docela vtipně Sally (žena) osvětlí, že nebudou moct být nikdy opravdoví kamarádi.

Sally na to:Proč ne?..

H:  No, muži a ženy nemohou být přátelé, protože jim vždycky do cesty vejde sex.

S:  To přece vůbec není pravda - mám početnou řádku mužských přátel bez sexu.

H: Ne, nemáš.

S: Mám.

H: To si jenom myslíš, že máš.

S: Chceš říct, že provádím sex se všemi těmi muži bez vlastního vědomí?

H: Ne, říkám jen, že oni všichni CHTĚJÍ mít sex s tebou.

S: Ne, nechtějí.

H: Ale jo, chtějí.

S: Jak to můžeš vědět?

H: Protože žádný muž nemůže být opravdový kamarád s ženou, kterou shledává atraktivní. Pak touží po sexu s ní vždycky.

S: To by ale znamenalo, že muž může být kamarád s ženou, kterou neshledává atraktivní?

H: Hm, ne. Ty chce vlastně taky dostat.

S: No, a co když ONY nechtějí mít sex s TEBOU?

H: To už je jedno, protože ta věc sexu už je prostě v tom a proto je jakékoli přátelství odsouzený k záhubě, konec příběhu.

V průběhu filmu pak proběhlo ještě spousta komických průpovídek na žensko-mužské rozdíly v myšlení, ale tahle mě donutila filozofovat o tom, jestli to tak opravdu je – neexistence opravdového kamarádství odlišného pohlaví, které by v sobě nemělo zakořeněno alespoň maličkou touhu po vztahu, dejme tomu sexuálnímu. Nutno dodat, že film o přátelení mezi H a S nakonec skončil typicky americkým happy-endem opětované partnerské lásky, poté co se spolu vyspali, což nepřímo potvrdilo Harryho argument.

Ve svých naivních pubertálních letech, jsem si byla docela jistá, že takové přátelství existuje. V té době mi v hlavě ovšem ještě nekolovalo slovíčko sex a ani ve mně příliš pocitů nevyvolával pojem láska. Musím se ale předem přiznat, že oproti některým stejně starým děvčatům, jsem byla tak trošku zabrzděná v otázkách co se týče vztahů a i teď sem tak nějak pozadu (někde ve výchově soudruzi udělali chybu). Puberťáky jsem spíše ignorovala, nebo se jim vyhýbala, když sem podlehla podezření, že na mě začínají se záluskem pokukovat – natož aby jsem s nějakým troubou začala chodit. Kluky ze třídy jsem ale vždycky řadila do kategorie kamarádů, s kterýma se dá podnikat spousta blbin, do kterých se holky nepouští, protože jsou „trapné“. To na jejich kamarádství bylo asi to nejúžasnější – možnost se vyřádit jako kluk. Zpětně na slučákových srazech základní školy jsem se pak dozvěděla, že někteří mí „kamarádi“ do mě byli vlastně dětsky zamilovaní a proto se mnou trávili čas aspoň jako kamarádi; je pešek, že to zjišťuji až po těch X letech J.

S přibývajícími lety se ale situace začala ještě víc komplikovat a já teď vlastně váhám s jednoznačným názorem a shledávám na Harryho proslovu víc než špetku pravdy. Za poslední tři roky jsem si vybudovala opravdu hluboké přátelské vazby s několika málo muži, kterým se nebojím říct vše ohledně mého života a jeho nudných i trapných patálií a zároveň od nich neočekávám víc, než jen kamarádskou radu a podporu, bez myšlenky na něco víc. Je tu ale ještě okruh mužů – kamarádů – u kterých už ovšem nemám až takovou snahu vyklopit vše, možná právě z důvodu nevědomě podvědomé teoretické možnosti, že by se to pak nemohlo přehoupnout v něco víc a zůstali by jsme „jenom“ kamarádi. Někteří z nich jsou atraktivní, jiní méně, ale vždy jsou něčím zajímaví, jedineční a tím přitažliví. Ono to dává smysl; jak by jste se mohli přátelit s někým, na kom neshledáváte něco obdivuhodného, zajímavého a vám blízkého?

Háček, který vytváří paradox přátelství muž-žena nejspíš vidím v tom, že kamarádi k sobě vlastně taky chovají vzájemnou lásku (ano, kamarád taky rád), která však postrádá to „něco nepopsatelného“ – dalo by se to nazývat „jiskrou“ -  která je počátečním základem lásky partnerské. Jako pouzí kamarádi se navzájem podporujete, nasloucháte si, zajímáte se o to, jak se ten druhý cítí a snesete od nich i kritiku. Ve vztahu ale k tomu všemu přibývá ještě sex a intimita, ale v jádru jsou si tyhle lásky podobné. Často se pak stává, že se „jiskra“ v dlouhodobém průběhu kamarádství může objevit na jedné či druhé straně a pak se přátelské ovzduší tak trošku kazí a houstne, protože oba dva o tom druhém smýšlí jinak; pokud se ovšem jiskra nezažehla na obou frontách zaráz. A už jsme se opět dostali z kamarádství do vztahu; ona ta hranice totiž bude v některých případech hodně úzká. Sama si naivně představuji svého celoživotního partnera jako prince na bílém koni, který mi bude zároveň i tím nejlepším kamarádem. Co když je to právě jeden z těch stávajících? To by ovšem opět směřovalo k závěru, že pouhé kamarádství mezi lidskou samičkou a samcem prostě neexistuje, pokud neprošlo alespoň testovací fází, že intimně si tihle dva nevyhovují.

U většiny svých dobrých kamarádů jsem ale od hranice přátelství a něčeho víc míle daleko. Roli o mém smýšlení vůči kamarádovi hraje řada důležitých skutečností. Například fakt, že je můj kamarád zadaný, ve mně vyvolává vnitřní pocit tabu a tím pádem ani přílišně nesním o tom co by, kdyby. Navíc, pokud pro mě kamarád není fyzicky přitažlivý, mám jasno o jeho škatulce. Otázkou ovšem je, jestli to tak mají i muži a jakou roli v tom všem u nich hraje sex. Sex má pro ženu možná vážnější hodnotu, než jen sportovní vybytí, protože je to pro ni znamením, že bude něco víc, když k sobě daného připustila. Zatímco muž, přiznejme si, sex ne vždy bere jako něco směrodatného a závazného. Ale nechci vás všechny házet do jedné přihrádky, třeba je to individuální. Představy mužů a žen o ideálním partnerovi a kamarádovi se proto můžou diametrálně lišit.

Tak vám čtoucím předkládám další možnost pro debatu, ale ani ne tak kvůli získání možných proti-argumentů, jako spíš osvětlení toho, jak vlastně toto téma vidí muži v kontrastu s námi ženami. Snad každému z nás se do života vloudila tahle otázka a zažili jste situace, kdy se do vás zamiloval dobrý kamarád, ke kterému ovšem necítíte nic víc a nebo naopak jste to byli vy, kteří jste se zakoukali do svého kamaráda/ky a pak nevěděli, jak z toho ven. Výsledkem pak většinou může být oddálení se, protože se máte rádi, ale každý jinak a jeden druhému nechcete nijak ublížit. Jiným řešením je čas, po kterém se zamilovaná strana odmiluje, i to funguje. Dvakrát se mi stalo i to, že jsem tak nějak omylem skončila se svým „kamarádem“ v posteli, ale  s oběma jsme si tím pak ujasnili, že jsme opravdu jenom kamarádi  a ovzduší se vyčistilo J - i to je možné. Zároveň ale taky vlastním čistokrevné kamarády, s kterými bych nikdy nepřekročila hranici přátelství už jen z toho důvodu, abych neztratila právě to „neposkvrněné přátelství“, které ve svém životě potřebuji. Pravdou je ale jedno: sex často věci kamarádství komplikuje, mění i ničí, je ale součástí mezilidských vztahů, tak jako láska a nenávist. Neznamená to, že by otázka sexu musela zasahovat do všech našich kamarádských vztahů s druhým pohlavím a věřím, že to „čisté přátelství“ muže a ženy  existuje a přežívá.

Ivana Cebáková