Oslavili jsme výročí konce druhé světové války. O tom, jaký význam má tento den z hlediska naší státnosti, není pochyb. Na pochybách však jsou výsledky každoročních průzkumů k tomuto dni, kdy většina respondentů ani neví, čím je tento den významný. Navzdory tomu, že mají pracovní volno.
Z toho je i patrný naprostý nezájem o národní dějiny. A to i v případě 28.října. Národní minulost se stala jen zmínkou v hodinách dějepisu základních a středních škol …a tím to končí. Snad jedině pár nadšenců pokročilého věku toto datum slaví tím, že si hraje na americké vojáky, vypadající spíše jako z televizního seriálu M*A*S*H.
Pokud má mít naše vlastní uvědomění budoucnost a neztrácet se neustále v kulturních vlivech, nejdříve Svaté říše římské, později Rakouského císařství, dále SSSR a dnes především amerických filmů, je zapotřebí vlastní identitu vytvářet již na půdě vzdělanosti. Právě tam zaostáváme. Koneckonců právě Spojené státy americké patří k těm, komu jsou vlastní dějiny primární, kde panuje hrdost nejen na svoji vlajku, hymnu, ale i identitu, kterou umíme pocítit pouze díky úspěchu našich hokejistů.
Smutné je, že pokud by měla některá z parlamentních stran či jedinci o takovou výchovu zájem, dostali by okamžitě nálepku radikálů, xenofobů, nacionalistů a podobných osočení, které může v tomto kontextu vyslovit jen hlupák. Jak by potom častovali naše národní obrozence či otce zakladatele dřívějšího Československa…
V protikladu ke globální a multikulturní výchově vlastní kulturní výchova na našich školách zaostává. Národ, který nezná svoji minulost, nemá budoucnost a není se pak čemu divit, když před ostatními bude ohýbat hřbet.
Ing. Vladimír Hönig, Ph.D.
