Už se jenom zazipujem

Uděláme si výlet do budoucnosti, abychom zjistili, co by se mohlo stát, projdou-li všechny ty reformy.Tentokrát to beru na sebe.Abyste neřekli, že jenom vrtám do ostatních.Tak tedy...

O padesát let později......

Sedím v křesle ve své psychologické poradně.Kolem sebe vidím křesílka pro klienty, stůl, police s knihami, skříň a taky jednu plechovou krabici.Tu budu potřebovat, až přijde.Nejen čas, ale i zubatá.No, co-vždyť mi bude sedmdesát, skoro padesát let ve zběsilém pracovním nasazení.Musím být tedy stále připravená.Právě proto mám ve své KŠS-ce (krabička šetřivého státu) kromě vizitky pohřební služby i smuteční oděv a černý plastový pytel.Neděste se —stát chce zkrátka ušetřit, proto není žádný důchod a i tu krabici si platíte.Pocítím-li tedy v práci, že mé dny jsou sečteny, otevřu onen „magic box“, převléknu se, kontaktuji pohřební službu, ulehnu a už se jenom uvědoměle zazipuji.Pak už nic.A vlastně ani předtím.Žádný důchod —užívání si podzimu života, prostě nic...

Původně jsem to celé myslela jako parodii, legraci.Když se nad tím ale zamyslíte hlouběji, tak zjistíte, že by se něco takového mohlo skutečně stát. Poslanci o skutečné práci nemají moc ponětí, svou pracovní dobu vyplňují četbou, spánkem, vzájemnými urážkami, jen tu a tam vymyslí nějakou „chytrou“reformu. Tudíž těžko pochopí, že obyčejný, tvrdě pracující člověk nemůže něco takového vydržet. Já zatím studuji, do důchodu daleko, když ale vidím u svých příbuzných (a všude kolem sebe) to šílené tempo, nemyslím, že bych byla něco takového schopna vydržet do těch sedmdesáti.Už teď mě to děsí...