Kdo má dobrou paměť, je nebezpečný…

…řekl Lasse. Přesně tato věta mi při četbě Dětí z Bullerbynu utkvěla nesmazatelně v hlavě. A víte proč?

Občas si připadám jako geniální právník Mike Ross ze seriálu Kravaťáci. Byť nás toho s Mikem na první pohled tolik nespojuje (a je tedy zbytečné jej nezasvěceným blíže představovat), jeden výrazný charakteristický rys máme společný – výtečnou paměť.

No dobře, Mike je možná o úroveň výš, ale i tak si myslím, že se nemám za co stydět. Opravdu. Někdy sám sebe děsím, co všechno si dokážu zapamatovat.

Tak například: zcela neomylně si vybavuji, co jsem měl oblečeno svůj první školní den na základní škole. Ty béžové polobotky jsem fakt nenáviděl…

To samozřejmě nic není. Dále dokáži říct, kolik bodů uhrál Jaromír Jágr v kterékoliv sezóně od jeho draftu do NHL v roce 1990. Samozřejmě si pamatuji i den, kdy se definitivně rozloučil se svým mulletem.

Nejen že vím, kdo vyhrál Tour de France v roce 1912, ale zároveň leckoho zaskočím znalostí přesné délky všech 15 etap onoho ročníku. Dokonce si vybavím, jaké barvy měla kola jezdců na stupních vítězů, přestože všechny fotografie z TdF 1912 jsou černobíle.

Potřebuji mít ve svém životě přehled. Zcela za samozřejmé tedy považuji, že znám jména svých přímých i nepřímých předků až po praprapraprapraprapraprababičku Francizsku, narozenou 21. 8. 1738 ve Lvově.

Obsedantní touha vše si zapamatovat přináší potěšující výsledky také při mém studiu literatury. Dodnes si například pamatuji názvy všech 18 básnických sbírek Klementa Bochořáka přesně tak, jak byly vydávány. Odrecituji vám snad všechny básně milovaného Františka Gellnera. Mimoto se začínám učit poezii prokletých básníků v originále, ačkoli francouzsky rozumím maximálně tak frázi „voulez-vous coucher avec moi ce soir“. Aspoň Rimbauda chci stihnout do konce března.

Zmínkami, co jsem dělal který den v roce, s kým jsem kde byl apod., vás nebudu ani zatěžovat. Ať mě vzbudíte ve dvě ráno nebo se pokusíte zaskočit po uběhnutí maratónu, nenechám se rozhodit a vždy vám odpovím.

Je zřejmé, že pro Lasseho bych představoval ztělesněnou hrozbu.

I já mám ale slabinu. Čas od času totiž dostanu, jak bývá mým dobrým zvykem, chuť na pivo a vše se rázem rozplyne v odzbrojující mlze. Ano, stačí doušek zlatavého moku a má paměť je prázdná jak regál zlevněných vajec v Kauflandu.

Ač by máma nesouhlasila (tímto ji zdravím), je to tak – pivo ze mě dělá zase lidskou bytost. Bytost s pamětí děravější než cedník.

Najednou jsem schopný se zaujetím vykládat stejnou historku stejnému člověku klidně i třikrát během jediného večera. Opětovně pokládám otázky, na něž už dávno znám odpověď. A že si druhý den nic nepamatuji, asi netřeba dodávat. Je to se mnou zkrátka složité.

Moment… Zrovna k mému stolu cupitá servírka. Ach, jak půvabná. Nádherné vlasy. A ten přívětivý úsměv. A ta její blůzka s decentním výstřihem. A…pivo!

Hmmm, dneska má ta dvanáctka obzvlášť říz.

Vím, že jsem vám závěrem chtěl něco důležitého sdělit. Co to jen bylo? Jo! Mám to! Už jsem vám říkal, jak jsem četl Děti z Bullerbynu a jak si všechno pamatuji?

Tak tedy...