Ano, hrozba! Slovo a silný výraz, nad kterým v tomto spojení zůstává rozum stát! Člověk neví, zda se třeba opravdu něčeho bát, nebo se raději jen tak podivit a pokývat hlavou anebo se spíš upřímně zasmát? Ale hezky od začátku...
Úroveň objektivity českých masmédií je v poslední době často terčem oprávněné kritiky. Televize a ostatní média se opět stala aktivním nástrojem mocenské propagandy jako za komunismu a slouží určitým politickým a zájmovým skupinám. Tohle je dnes všeobecně známý a nezpochybnitelný fakt! A jak se to taky dělá?
Například náš zpravodajský kanál veřejnoprávní televize čím dál, tím častěji zve do živého vysílání Studia ČT24 „nezávislé“ hosty, kteří spolukomentují politické dění a aktuální události. Kromě skutečných odborníků na různá specifická témata, jsou tak ke komentování vážných politických událostí často zváni, méně či více renomovaní politologové a redaktoři různých deníků, časopisů, rozhlasu a informačních serverů.
Jednou z hlavních událostí na české politické scéně jsou právě pokračující povolební vyjednávání jednotlivých stran a tak moderátorka Barbora Kroužková přizvala minulou středu do vysílání k jednotlivým tématům, jako již tradičně, politické komentátory.
Nejdříve Ondřeje Koutníka, redaktora České pozice.cz. Ten okomentoval jednání sociálních demokratů s lidovci a nezapomněl se při této příležitosti otřít o hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury. Prý by bylo velmi nebezpečné a nestabilní, aby vznikla menšinová vláda ČSSD a ANO, která by se opírala o hlasy Úsvitu, protože nemáme informace o hnutí Tomia Okamury, na rozdíl od prověřené a spolehlivé strany lidovců (buď je moc mladý, nebo má krátkou paměť), od které nenastanou „kotrmelce“, které hrozí od Úsvitu.
Patrik Eichler, komentátor deníku Referendum, byl přizván komentovat přijetí šéfa ČSSD prezidentem republiky. Tento novinář si doslova neodpustil v průběhu vysílání hrubě kopnout do hnutí Úsvit a to výrokem, že by se Úsvit měl ocitnout někde, kde byli Sládkovi republikáni, že má být vytlačen na okraj poslanecké sněmovny a nemá s ním nikdo mluvit, protože se jedná o stranu autoritářsky řízenou s prvky explicitního sociálního rasismu.
Odpolední komentátorskou siestu zakončil osvědčený Jindřich Šídlo z Hospodářských novin, který taktéž glosoval povolební situaci a schůzku prezidenta s šéfem sociálních demokratů. Šídlo přidal k dobrému, že žádný český politik nemůže přece myslet vážně, že by vládnul v závislosti na Tomiu Okamurovi. To si prý může myslet jen šílenec a to že zkrátka nejde!
Ať chceme nebo nechceme, ze všech vystoupení a poznámek diskutujících, byla slyšet určitá paralela výroků na adresu hnutí Úsvit přímé demokracie. Všichni tři hosté Studia ČT24 komentovali neověřené děje nebo skutečnosti, prakticky "vařili z vody" a s nesmírnou libostí se naváželi do nového uskupení.
Jak ví Koutník, že je Úsvit nespolehlivá strana, podle čeho tak usuzuje, když její parlamentní působení není možné zatím posoudit? O jakých kotrmelcích nám tu vlastně hovoří? Kde vidí Eichler explicitní sociální rasismus? V podrobném programu hnutí nic takového není ani náznakem, naopak program je velmi sociálně orientován. Stanovy Úsvitu jsou před transformací vzhledem k přeměně hnutí v regulérní politickou stranu s členskou základnou, tak jaké autoritářské nálepkování? Proč by nikdo neměl s Úsvitem mluvit, proč ho vytlačovat na okraj, nebrat ho vážně a nevládnout s jeho podporou? Vždyť v parlamentních volbách dosáhlo toto hnutí podpory bezmála 350 000 voličů! Proč se každou chvíli kdokoli o nové hnutí otírá a nebojí se do něho veřejně kopat, odsuzovat ho, zkreslovat a bagatelizovat jeho program, cíle, význam a politické ambice?
Proč je tak populární povolební hrozba Okamurou?
Ano, opravdu hrozba!? Silné slovo, které ve zmíněném vysílání dramaticky použila moderátorka Kroužková a které vyrazilo dech i tak zkušenému rétorovi, jakým je Martin Stropnický, s nímž právě vedla telefonický rozhovor.
Normální člověk si řekne, co to novináře vůbec napadá a kdo si může tímto způsobem neustále dovolit „vrtěti psem“? Manipulace masmédií s veřejným míněním, neobjektivní hodnocení, osobní komentování podle sympatií či antipatií ke straně či člověku, analýzy událostí na základě pouze pocitových faktorů, to je současný styl novinářské profese. O trvalém porušování etického kodexu novinářů skrze veřejnoprávní prostor ani nemluvě.
Jediné pozitivum, které si z toho všeho člověk může vzít je, že pokud současná populární povolební hrozba Okamurou dopadne tak, jako populární předvolební hrozba Okamurou, můžeme se od Úsvitu přímé demokracie dočkat na parlamentní úrovni a na politické scéně ještě skutečně dobrých a překvapivých výsledků!
