Občas přemýšlím o mezilidských vztazích. O tom, jaké jsou, někdy spíše o tom, jaké by měli být. Vím, nejsou dokonalé. Vlastně, někdy to bývá dosti komplikované. Ale úvahy o složitosti vztahů mezi osobami by mohli sklouznout do negativního rozpitvávání reality. A to já nechci.
Tak tedy, k něčemu optimistickému. K lásce. Těch pět písmem ve mne vyvolává zvláštní pocit. Takový hřejivý. Láska je něco, co rozhodně stojí zato prožít. I se všemi chybami a nepovedenými momenty, které s ní souvisí. I když, tady si dovolím opět trochu toho filozofování, každá chyba nás něčemu naučí. A i to, co se nám jeví jako nepovedené, mělo svůj smysl.
Existují takové tři zvláštní druhy lásky, které nikdy nepochopíte, pokud je nezažijete.
Druh první - přátelství mužem a ženou. Často slýchávám názor, že přátelství mezi mužem a ženou není možné. Respektive je možné, ale většinou to končí tak, že se jeden zamiluje do toho druhého. Nebo se zamiluje druhý do toho prvního. Znám to z vlastní zkušenosti. Myslím, že to zažil každý. Možná dokonce nejednou. I já (více než jednou) zažila tu nešťastnou situaci, kdy se do mě kamarád zakoukal (já do něho bohužel ne), a náš vztah šel tudíž k šípku. Ano, stává se, taková je holt realita. A i přesto si myslím, že muž a žena klidně mohou být pouze a jen přátelé. Žádné jiskření, žádná vzájemná přitažlivost. Jen a jen přátelství.
Další druh - vztah mezi dvěma sestrami. Těžko někdo pochopí, jak je možné, že se dvě holky, které mají stejné rodiče, během jedné půlhodiny stihnou poprat, servat si vlasy a vzápětí se objímají a řeší spolu nejnovější drby. Uznávám, že jsem to trochu nafoukla, ale na druhou stranu to není zase tak daleko od reality. Neříkám, že je to tak v každé rodině, ale moje mladší ségra byla vždycky člověkem, který toho o mně věděl nejvíc. A vlastně je to jediná holka, které můžu dát pusu a na ulici ji chytnou za ruku bez toho divného pocitu, že mě lidé budou chápat jako tu s lesbickými sklony. Rozumíme si,ne?
A konečně ten třetí druh - vazba mezi matkou a jejím potomkem. Když se ženě narodí očekávané dítko, neexistuje pro ni nic jiného. Ten malý uzlíček štěstí pak považuje za nejkrásnější dítě světa (byť je v prvních dnech celé rudé a pomuchlané a má v obličeji výraz staříka, kterému je hodně přes osmdesát) a věnuje mu veškerou péči. Vstává kvůli němu několikrát za noc. Nosí mu, co si přikáže. Přebalí ho, když je potřeba. Běží k němu, když si vyžaduje pozornost. Má s ním trpělivost, když jí i v náručí několik minut brečí. Vlastně mu obětuje veškerý svůj čas. A pak se nemá divit, když manžel začne žárlit. A víte co? Být tím otcem, žárlila bych taky!
