Punčocháče? Prosím, ne!

Dnes je mi něco přes dvacet. I přesto jsem ve fázi, kdy občas vzpomínám na časy, kdy jsem chodila do školky. Ne, nebojte, nejsem chronický „vzpomínač“, který neumí žít přítomností. Jen se občas ráda vrátím v mysli do minulosti a popřemýšlím, jaké to tehdy bylo…

Možná je to jen moje zdání, ale přijde mi, že za nás to bylo všechno ještě jinak. Tedy, abych to upřesnila, když jsme my byli v předškolním věku. Přeci jen, počátek devadesátých let ještě tak trochu dozníval časy dřívějšími. A to se projevovalo třeba v oblékání, účesech, ale i na hračkách a tak podobně.

Víte, já mám nejvtipnější vzpomínky na (nejen) svůj šatník. Když někde slyším slovo kamaše, začne mi přebíhat mráz po zádech. Pokud se slovo, nedej bože, opakuje, beru rychle nohy na ramena. Také si pamatujete na tu šílenou věc, kterou vám maminka v zimě cpala pod kombinézu a která vám až příliš obtáhla nohy a tak nepříjemně kousala a škrábala? FUJ!

Další velice humorné vzpomínky mám na punčocháče. Tedy, nic proti barevným, černým, krajkovým ani jinak zdobeným silonkám a punčochám nemám, ty moderní jsou fajn. Ale ty devadesátkové (a starší) byly jedním slovem ŠÍLENÉ! A to mi prostě nikdo nevymluví.

Punčocháče do oblékaly různými způsoby. Ale všechny měly jednu společnou věc – bylo to mučení. Jen si to představte. Je prosinec, sedm hodin ráno. Je rok 1995. Vám je tehdy přibližně 5 roků. Maminka vás vytáhla z postele. Bohužel ani opláchnutí obličeje studenou vodou vám příliš energie nedodalo. A vás teď čeká oblékání, počínaje punčocháčemi.

Už když se blížíte k posteli, vidíte je tam. Jsou tam srolované jako užovka vyhřívajíc se na sluníčku. A víte co, jsou pěkně zákeřné. Nemluvím o ničem jiném, než o punčochách v neidentifikovatelné barvě (nejspíš to bude vyblitý okr) a s tím děsivým podélným pruhováním.

Oblékání započne vleže. Jiná poloha totiž není přípustná. Ano, chce se vám spát, ale to tu šílenou část oděvu nezajímá. Poté, co vám maminka tu zrůdnost natáhne na tělo, čeká vás další tělocvik. Jste nuceni si stoupnout a čísi ruce vám tahají ty otravné punčocháče až někam, kde v dospělosti končí podprsenka. V horší verzi hororu se dokonce ocitnete na pár vteřin několik centimetrů nad zemí.

Dopoledne si pak hrajete s kamarádkami ve školce. Všechny se v počátku pohádají o kočárek, následně jedna z nich brečí atd. A protože jí pořád lezou punčocháče, vypadá, jako by se neustále drbala na břiše.

Ale hlavně, na druhém konci herny je skupinka kluků. Většinou si hrají s auty nebo se stavebnicí. Nehádají se, nervou si navzájem vlasy ani nebulí kvůli blbostem. S dívkami je však pojí jedna věc. Ano, hádáte správně, lezoucí punčocháče. Ovšem s tím rozdílem, že chlapci si je tahají mnohdy i desítky centimetrů za sebou…