Rodičovská odpovědnost v praxi

Má dcera, unesená před šesti lety matkou za pomoci českých soudů do Švédska, má již 13 let a chce mít svůj dětský účet v bance. Ve Švédsku respektují rodičovskou odpovědnost obou rodičů, tak k založení účtu potřebuje i můj podpis.

Matka mé dcery mne tedy požádala, abych podepsal formulář, který mi zaslala poštou a co nejrychleji ho odeslal do Švédska, protože dcera by ráda dostala platební kartu ještě dříve, než odjede na prázdniny, které ve Švédsku začínají dříve než u nás. Matku mé dcery jsem upozornil na to, přes pracovní dny jsem na služební cestě, takže se k poštou zaslanému dopisu nedostanu ihned. Nakonec jsme se domluvili, že mi emailem pošle odkaz na formulář na webu, kde si ho stáhnu, vytisknu a odešlu. Zároveň mi v emailu poslala informaci, co a jak mám vyplnit, protože formulář byl švédsky a Google translator překládal úplné nesmysly. Tak jsem formulář vytisknul, dle zaslané informace vyplnil a ještě ten večer odeslal z pošty. Za 2 dny byl ve Švédsku a má dcera s její matkou tedy vyrazily do banky, kde se dozvěděly, že učet nemůže být založen, protože v jednom místě vyplněného formuláře má být ještě můj druhý podpis. O víkendu jsem už obdržel ten formulář zaslaný poštou a tak jsou ho vyplnil a znovu odeslal do Švédska.

Jsem prostě táta, a bez mých dvou podpisů holka mít účet ve Švédsku nemůže. Musím říci, že mne potěšilo, že alespoň švédské banky respektují to, že já jsem rodič mé dcery a ze zákona jsem nositelem rodičovské odpovědnosti, když už to ignoruje matka mé dcery a zvysoka to ignorují české soudy. Jenže mi také došlo, že ten můj podpis pro banku  je jen určitá formalita, která nám všem komplikuje život, avšak není to projev nějakého mého skutečného vlivu na výchovu a život mé dcery.

Respektování mé rodičovské odpovědnosti správně mělo začít v roce 2011 tím, že české soudy měly respektovat to, že bez mého souhlasu (tj. bez souhlasu druhého rodiče) nemohou být nezletilé dcery přemístěny trvaly do ciziny. Přesně o tom je Haagská úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, která je dle naší Ústavy součástí českého právního řádu. I současný občanský zákon říká, že součástí rodičovské odpovědnosti je určení bydliště dítěte. Pokud jeden z rodičů by nemohl dát nesouhlas k tak naprosto fatální změně poměru u dítěte jako je jeho přemístění / zavlečení do ciziny, tedy do zcela jiného jazykového kulturního a národního prostředí, tak k čemu by mu pak byla rodičovská odpovědnost pro formální podpis souhlasu se založením bankovního účtu dítěte ?

Součástí rodičovské odpovědnosti je i péče o dítě, ochrana dítěte, zajišťování výchovy a vzdělání dítěte.  Toto rodič, nositel rodičovské odpovědnosti prakticky vykonávat nemůže v případě trvalého přemístění jeho dítěte do ciziny, dostupné pouze letecky. Rodič je v tomto případě zbaven možnosti se s dítětem pravidelně stýkat v dostatečném rozsahu, trávit s ním čas, sportovat s ním, jezdit na výlety, učit se s ním nebo alespoň poradit se školním úkolem, věnovat se mu, společně oslavit třeba narozeniny, navštívit třídní schůzky, navštívit školní vystoupení dítěte nebo jeho sportovní aktivity/zápasy, případně dítě navštívit v nemocnici. 

Je to jak v Kocourkově, kdy na jedné straně matka, která má děti v péči, bez dvou podpisů otce dítěte nezaloží dítěti účet v bance a na druhé straně české soudy tvrdí, že pro trvalé přemístění dětí do ciziny není názor otce vůbec důležitý, když má dítě v péči matka.

Chyba jistě není na straně švédské banky, která správně respektuje to, že dítě má i po rozvodu stále dva rodiče, ze  nositele rodičovské odpovědnosti, kteří tak nesou za dítě odpovědnost u musí rozhodovat o důležitých věcech  v životě dítěte.

Chyba je zde na straně nekompetentních, feministických českých soudů, které nemají žádný respekt k rodičovské odpovědnosti otců, kterou s oblibou ignorují  Co jiného ovlivní další vývoj dítěte a co víc omezí možnost otce podílet se na výchově svého dítěte, než zavlečení nezletilého dítěte do cizího státu, a jeho zasazení do jiného sociálně kulturního a jazykového rámce ? (poznámka: existuje jedna oblast práv a povinností k dítěti, kde české soudy otce neignorují: tou oblastí je vyživovací povinnost, kterou si české soudy vysvětlují tak, že otec má peníze platit matce. Vyživovací povinnost je, ale uskutečňována i tím, že dítě otec živí, když je dítě u něj – ideálně stejný čas jako u matky).

V usneseních českých soudů v kauze nezákonného zavlečení mých dětí ve věku 5 a 7 let do ciziny najdeme tyto směšně hloupé věty:

• „Soud nemohl matce uložit zákaz vycestovat mimo Českou republiku s nezletilými dětmi, neboť jí byly pravomocně svěřeny a matka má tudíž právo, aniž by o tom soud mohl rozhodnout, cestovat s dětmi kamkoliv.“ (JUDr. Jana Niedobová, Okresní soud ve Frýdku-Místku)

• „Důvodem k vydání předběžného opatření nemohou být ani obavy otce, že matka vycestuje s dětmi do Švédska a zde s nimi bude trvale žít.“ (JUDr. Kristina Žídková, Krajský soud v Ostravě)

• „Stejně není možné, aby předběžným opatřením bylo oběma nezletilým dětem zakázáno vycestovat mimo území České republiky. Matka jako jejich zákonná zástupkyně a osoba, jíž byly svěřeny do výchovy, má právo s dětmi vycestovat, a pokud tak učiní, její chování nelze v žádném případě hodnotit jako únos či zavlečení dítěte do ciziny.“ (JUDr. Kristina Žídková, Krajský soud v Ostravě)

• „Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že není důvod pro změnu výchovného prostředí a nadále ponechal nezletilé děti ve výchově matky, proto i nadále je bydliště nezl. dětí u matky a není nutno o něm dále rozhodovat, když dle názoru soudu bylo určeno již tím, že výše citovaným rozhodnutím byly nezl. děti svěřeny do výchovy matky.“ (Mgr. Kateřina Zajícová, Okresní soud ve Frýdku-Místku)

• Soudkyně na Okresním soudě ve Frýdku-Místku i na Krajském soudě v Ostravě shledaly, že péče matky je v pořádku, tedy je v pořádku péče matky, která  obelhává druhého rodiče a bezohledně odvlekla dětí do ciziny bez souhlasu druhého rodiče. Dokonce soudkyně JUDr. Kristina Žídková se ve svém usnesení nestydí pochválit matku-únoskyni: „Matka si plní své povinnosti rodiče, kterému byly svěřeny do výchovy děti, umožnit druhému rodiči styk s dětmi s tím, že pravidelně přilétají do ČR“ (pozn. autora:  2x ročně je pro soudkyni dostatečná pravidelnost pro kontakt s otcem !). Člověka napadá: proboha, jak může být morální úroveň našich soudkyň tak ubohá, tak ubohá, že vůbec nejsou schopny rozeznávat, co je špatnost, hanebnost, lumpárna a co je správné ?

Postoje české feministické justice k rodičovské odpovědnosti otců ukazují, že je žádoucí, aby soudci, podobně jako lékaři, museli ve své kariéře procházet nějakým systémem atestací soudců, kde by prokazovali svou kvalifikaci v oblastech práva, kde pracují. V současné praxi na soudech je soudce přesunován mezi odděleními dle potřeby soudu a je veřejným tajemstvím, že na opatrovnickém oddělení konči ti nejméně schopní soudci. Opatrovnické spory by měl soudit  soudce kvalifikovaný a atestovaný pro oblast opatrovnického práva. Navíc u soudce je důležité prověřit i jeho charakter a morální kvality. Jak toto realizovat, já nevím, ale s takovými návrhy by měl přicházet ministr spravedlnosti. Jisté je, že současný stav umožňuje, že na našich soudech soudí bezcharakterní soudci/soudkyně, které kvůli své soudcovské kariéry vstoupili do KSČ; na našich soudech soudí soudkyně, které se nerozpakují ignorovat platné zákony a jednat v rozporu s občanským soudním řádem; na našich soudech soudí soudkyně, které se nerozpakují lhát; na našich soudech soudí soudkyně, pro které není důležité provést výslech svědků, protože rozsudek už vědí ještě dříve, než soudní jednání začalo. Přesně s takovými soudkyněmi jsem se setkal na Okresním soudě ve Frýdku-Místku a Krajském soudě v Ostravě.

Současný občanský zákon dělí práva a povinností k dítěti do třech oblastí:

• práva osobní povahy (práva nemajetková, týkající se osoby dítěte – prohlášení rodičovství, určení jména dítěti, souhlas s osvojením dítěte)
• vyživovací povinnost
• rodičovská odpovědnost

Rodičovskou odpovědnost definuje jako soubor práv a povinností při:

• péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj,
• ochranu dítěte,
• udržování osobního styku s dítětem,
• zajišťování jeho výchovy a vzdělání,
• určení místa jeho bydliště,
• zastupování dítěte
• správě jeho jmění

Je na ministrovi spravedlnosti této země, v současné době tedy na panu Robertu Pelikánovi, aby se zabýval tím, aby rodičovská odpovědnost otců v této zemi nebyla ignorována a pošlapávána. Přeji mu v tomto hodně energie, a hlavně …. aby už konečně začal.