Změna jednou pro vždy

Po sedmi letech usilovného snažení zaznívá i v našem domě dětský pláč. Vrásky na čele mi jednou budou dělat dvě holčičky, které mi už teď dávají najevo minimálně jednu věc. Že tahle změna v mém životě už bude napořád.

Na noc z neděle na pondělí 23.10. nezapomenu do konce života. Protože jsem celý předchozí týden chodil do práce na noční směnu a protože vím, jak dlouho se potom člověk vrací do normálního režimu, vzal jsem si před onou nocí pro jistotu prášek na spaní. To abych si pojistil, že nebudu v jednu ráno čučet do zdi a závidět manželce klidný a plnohodnotný spánek. Konec konců, co by se tak asi mohlo stát. Věděl jsem sice, že je moje žena ve finiši s těhotenstvím a také jsem věděl, že jde v pondělí k doktoru na kontrolu, kde už by si ji možná i mohli nechat, nicméně jsem žádnou změnu ještě pořád neočekával. I když už měla má drahá pro jistotu sbalenou tašku, co kdyby si ji v té porodnici přeci jenom nechat chtěli. 

Takže si spím jako dudek, když na mne v pět hodin ráno má drahá promluví.

"Honzí, musíme do nemocnice. Odtekla mi voda." 

Vymrštil jsem se na posteli a jedinná věta na kterou jsem se zmohl, stále ještě pod vlivem prášku byla,

"To už ? A nemám ještě čas na přípravu ?"

Pohled na mou ženu mne však přesvědčil, že času už moc není. A tak jsem vstal, vyčistil si zuby, sbalil si mobil a doklady a snažil se o jediné. Zachovat klid a přemoci stále ještě účinný prášek, který by mne jinak okamžitě vrátil do říše snů.

Do půl hodiny jsme se ženou oblékli, usedli do auta a vyrazili do nemocnice. Zatímco se má žena po cestě snažila rozdýchat kontrakce, které přicházeli každých deset minut, mně se honily hlavou důležité otázky. Že už to nikdy nebude jako dřív. Že už nebudu moci jen tak prásknout dveřmi a vyrazit do hospody kdykoliv se mi zachce, že mi stále ještě nedocvaklo, jaká zodpovědnost mne vlastně čeká a hlavně, kdo mi bude vařit po dobu, kterou stráví má drahá v porodnici. 

Po příjezdu do nemocnice jsem manželku předal lékařům a  potom vyrazil zpátky domů. U porodu jsem být nechtěl.

Do poslední chvíle jsem nevěděl, jaké budou mít děti pohlaví. Chtěl jsem se nechat překvapit a to se také povedlo, víc než jsem čekal.  Moc jsem si přál kluka. Říkal jsem si, že když už čekáme děti dvě, mám na kluka celkem slušnou šanci. Dokonce jsem si prosadil, že by se jmenoval Jaroslav. Jako můj táta a děda.  O to víc jsem zíral, když jsem se dozvěděl, že máme dvě holčičky. Rozálku a Amálku. Inu, co se dá dělat. V porodnici to asi nespletli a má drahá si z porodu pamatuje všechno, takže by ji felčaři jen tak neoblafli. 

Hned následující den jsem se na rodinu jel podívat. Byl jsem malinko nervózní. Chtěl jsem si holčičky hrozně moc pochovat, ale měl jsem obavu, abych jim něco neudělal, přeci jenom byli tak malinké.

 Dopadlo to však nad očekávaní  dobře. Viděl jsem je jen pět minut, chovala je jenom doktorka, která zrovna dělala vizitu a já se domluvil, že je znovu uvidím ve čtvrtek. 

Ani s tím vařením, po dobu co byla moje žena v porodnici, to nebylo tak horké. Zbylo nám hodně jídla od neděle a pak jsem dostal něco od maminky, takže na smrt hlady to rozhodně nevypadalo.

Konečně nastal den, kdy přijela moje žena s holčičkama domů a od té doby na ně chodím koukat každý den, jak pěkně rostou. Snažím se přidávat ruku k dílu. Učím se přebalovat, dokrmovat a oblékat. Jenom to přiblblé žvatlání na mne pořád né a né skočit. 

"A kdopak se nám to probudil? Kdopak se nám po pokakal ? Fůůůj, to ale smrdíkuje."

Právě dnes jsme byli u pana doktora na vážení. Rozálka, která je o čtyři minuty starší, má už téměř tři kila a Amálka je jen o půl kila lehčí a dostali jsme od pana doktora zelenou na první jízdu kočárem. 

Snad u silnice nebudou stát policajti, na kočárek nemám papíry. 

Je dost možné, že změna, která ovlivnila můj život jednou pro vždy se projeví i na mém blogu a já občas obzvláštním jeho stránky nějakým tím veselým zážitkem s našimi ratolestmi.

Tak uvidíme.