Vyrážím blok blogem

Jestli vás baví psaní, nepotřebujete k tomu drahé serepetičky. Vezměte prostě první tužku a papír, které vám přijdou pod ruku a pište. Ale pozor, aby vás nedohnal tzv. autorský blok. To je potom s veškerou tvorbou amen. 

Fenomén autorského bloku je známý snad všem, jejichž kreativní činnost je závislá na hlavě a na tom, co z té hlavy vyleze. Neboli, kde není nápad, není výtvor a kde není výtvor, tam ani smrt nebere.

Osobně nepatřím mezi tvůrce, kteří ke své tvorbě potřebují superdrahé nádobíčko. Když na mne skočí múza, stačí mi tužka, která je zrovna po ruce a jako nosný element poslouží třeba rulička z toaletního papíru. Samotný toaletní papír je moc měkký, i když je čtyřvrstvý a propiska ho jednoduše propíchne, nebo roztrhá. Jestli se ptáte, jak často chodím na toaletu s propisovačkou v kapse, že to mám tak nacvičené, dodávám na vysvětlenou, že v práci patří propisovačka k mým denním potřebám, proto ji mám neustále u sebe. Méně už chodím na toaletu s nápady v hlavě, ale od té doby, co se vás pokouším pobavit svými výtvory, bývá toaleta jedním z mála klidných míst, kde si své nápady můžu poznamenat tak, abych tím neomezil práci. A že jich přibývá! Těch nápadů samozřejmě.

Před nějakou dobou jsem si párkrát zkoušel udělat čas na to, abych napsal cokoliv, co bude komukoliv stát za trochu času a chuti po hezkém čtivu. Tyto pokusy ale dost často končily tak, jak začali. Papír zůstával čistý jako letní obloha a z mého pera nevyšlo nic. Neudělalo ani kaňku na papír, ačkoliv je plnící. Mám ho rád, a rád jsem se k této klasice vrátil, protože na rozdíl od propisovačky báječně klouže po papíře. Jenže v období, kdy jsem nemohl najít žádné zajímavé téma na psaní, bylo akorát zastrčené v kelímku s ostatními kamarády a sedal na ně všechny prach.

 Dočetl jsem se na internetu, že se tomuto stavu říká autorský blok. Troufnu si napsat, že ho minimálně jednou za život prožije snad každý, jehož činnost je jakkoliv kreativní a ve většině případů se dostavuje v nejméně vhodnou dobu a bez pozvání. Zabere hlavu jako rusáci republiku a ten, kdo ví, jak ho zase odsunout, má buď velké štěstí, že na tento fígl přišel a nebo nevím. Já jsem každopádně ještě nenašel techniku takovou, abych tuto žábu z pramene nápadů dokázal skopnout kdykoliv se dostaví.

Změnilo se to až tím, že jsem začal psát příspěvky na internet a co víc, dokonce se z toho stal jeden z nápadů na článek. 

O tom, jak přesně jsem se dostal k psaní blogu jsem se zmiňoval již v jednom ze starších příspěvků a tak vás tím teď nebudu zatěžovat. Změna, která však nastala po napsání prvního příspěvku, je přímo grandiózní a víc než hmatatelná. Snažím se psát jeden příspěvek týdně, na víc nemám čas, ale!!!

Ve většině případů ještě nemám napsaný text pro týden aktuální a v hlavě už jako semafor svítí nápad na texty další a já jsem z toho šťastný jako děcko, kterému vyléčili zaražené větry.

Aniž bych o to jakkoliv usiloval,  po autorském bloku najednou není ani vidu ani slechu. Sbalil si svých pět švestek a odtáhl obtěžovat dalšího nešťastníka, který si o to neřekl. Pomyslné místo na trůnu zabrala paní inspirace a ta se zřejmě rozhodla, že mne bude obohacovat, co jen hrdlo ráčí. Je to vášnivá dáma a pěkně si se mnou pohrává, což nás oba moc baví. Někdy je plná humoru, někdy trochu zvážní a někdy se mnou nepokrytě koketuje. Jenom jí ještě malinko chybí sebevědomí, ale i to časem nějak zmáknem.

Přiznám se drze, že to co dává, beru plnými hrstmi, ale nezapomínám na poděkování. Jsem přece slušně vychovaný a nechci si ji rozhněvat, aby opustila trůn, na nějž má nárok.  

Ve většině případů se kromě jiného snažím držet jednoho svého nepsaného pravidla. Snažím se za všech okolností psát články, které  budou bavit. Smutných věcí máme v životě všichni až dost. Zatím to funguje. Stejně jako snaha najít si na ten jeden článek týdně čas, ať se děje co se děje.

Když jsem s těmito pokusy začínal, nevydržel jsem u klávesnice déle, než nějakých třicet minut a teď klidně datluji i hodinu v kuse. A někdy zasednu k počítači i v okamžiku, kdy mi zrovna vypadne jiný předem naplánovaný úkol a příspěvek si prostě připravím. Je zábavné se k němu potom vrátit, opravit ho, doplnit, smazat nesmysli a hlavně pohlídat, aby měl hlavu a patu. Aby se mi z něj nevytratila pointa.

 Během psaní se mi z hlavy noří pomalu, ale jistě ještě jedna poučka, která je z hlavy cizí a mnohem starší, než je ta moje, funguje ovšem pořád na sto procent. Jde o to, že všeho moc škodí. Mám tím na mysli snahu být vtipný.

Vůbec to není lehké, až bych řekl, že je to snad to nejtěžší. Už pan Svěrák napsal, že když se on baví dílem, které mu vzniká pod rukama, předpokládá, že to samé dílo poté bude bavit i jeho čtenáře. Ale, kde je ta tenká a pomyslná hranice mezi vtipným a trapným jsem ještě moc nepoznal. Občas si sebekriticky říkám, že jsem možná článek svou přílišnou snahou překořenil, ale zatím jsem na to v diskusích žádnou konkrétní reakci nenašel. Tak to snad tak hrozné nebude.

Vážení čtenáři, jestli se vám mé příspěvky líbí, jsem tomu rád. A pokud máte poznámku, či radu, která by byla opravdu konstruktivní a ne iritující, stojím o ni. Společně si to potom všechno o to více užijeme.