Krotitel divokých vos

Rád bych vám dnes popsal, jak jsem jako malý dostal pracovní úkol, který v sobě skrýval víc záludností, než se zpočátku mohlo zdát.  

Když jsem byl na světě sedmým rokem, rozhodli se moji rodiče, že už mají plné zuby sdíleného života v panelovém domě a že se s tím musí něco udělat. Jestli si to správně pamatuji z vyprávění, po rodinném domě toužila hlavně maminka.

Přání je otcem myšlenky a od myšlenky k činu bývá tak daleko jako od větrů k umazaným trenýrkám a tak, než jsme se nadáli, na fungl nové hezké parcele stál fungl nový hezký dům.

Byl v tom ovšem jeden háček a to ten, že tento dům nebyl v řadě sám. Za ním stál ještě jeden, sousední. Jak už bývá na slušných vesnicích zvykem, oddělují se domy ploty, aby pak sousedi, když si náhodou vyřizují nějaké nepříjemnosti, nemohli jeden druhému vyškrábat oči, nebo se třeba propíchnout vidlemi, ale maximálně po sobě něco hodit, či třeba plivnout nějakou tu jedovatou poznámku.

Než se však začal realizovat plot mezi domem naším a sousedním, chvilku to trvalo, a tak zatímco na domě letěli stavební práce přímo tryskovým tempem, na plotě to lehce zadrhávalo.

Nejprve někdo, buď soused, nebo táta, nebo možná bagrista, kterého si jeden z těch dvou najal, vyhrábl v zemi rygol. Kdyby jste nevěděli, co rygol je, je to taková podlouhlá díra různě hluboká, do které se potom udělá třeba základ pro budoucí stavbu, jako byl náš plot. Tato díra byla ale na dlouhou dobu jediný stavební krok, který byl na budoucím plotě učiněn.

A tak ten rygol, než ho pánové stačili vyplnit betonem, zarostl travou, lebedou a jinými plevely.

Bylo to zrovna v létě, kdy jsem měl prázdniny, když táta přišel s tím, že už se se sousedem dohodli, jak ten plot dodělají. Na mně přitom připadl úkol nejdůležitější a to, vytrhat právě ten plevel, který v rygolu mezitím narostl. Inu, pověděl jsem si, to nebude nic těžkého. Plevel vytrhám a potom opět uteču k rybníku. Vždyť to budu mít za půl dne hotovo a možná za to bude i nějaká sladká odměna.

Neohroženě jsem se postavil na začátek rygolu a začal jsem škubat. Hlína létala na všechny světové strany a s ní i lebeda a jiné plevely. Když jsem se dostal zhruba doprostřed rygolu, rozjetý jako parní mašina, najednou mne něco nepříjemně štíplo.

„Au, co to bylo?“

Koukám se na postižené místo a tam se kůže začala barvit pěkně do červena, jako po pořádném komářím šťípnutí a nebo třeba, ale to snad ne. Určitě to nemůže být píchnutí a už vůbec ne třeba od vosy. S těmi já moc nekamarádím. Než dojdu na konec svých dedukcí, dostávám další a další zásahy.

Na nic nečekám a upaluju z rygolu, seč mi síly stačí. V bezpečné vzdálenosti se zastavuji a koukám na postižená místa. Jsou červená, napuchlá a pálí jako čert. Když jsem se vzpamatoval z šoku, přemohla mně zvědavost. Šel jsem pomalu zpátky k rygolu a jako partyzán opatrně obhlíží nepřátelské pozice, já stejně opatrně obhlížel ten rygol. Našlapoval jsem po špičkách, zatajil jsem dech a měl oči na šťopkách, aby mi neunikl ani ten nejmenší detail.

Po krátkém, intenzivním ohledání místa činu jsem našel pachatele. V zemi byla skoro neznatelná díra a z ní vylézala jedna vosa za druhou. Tak přece. Měli tam hnízdo a byly podrážděné, létali tam a sem, sem a tam a evidentně byly pěkně nakrknuté, že je někdo vyrušil.

No jo, ale já tu práci potřeboval dodělat. Nejen, že jsem pořád myslel na možnou odměnu, ale taky jsem myslel na svůj zadek, aby na něm nepřibylo pár jelit, za nesplněný úkol.

Pche, já na vás vyzraju a udělám si pancíř.

Nápad za všechny prachy.

Šel jsem domů a začal jsem hledat huňatý zimní svetr a lyžařskou kuklu. Vlna je přeci dost tlustá, takže jí vosí žihadlo nemá šanci překonat. Natáhl jsem si svetr, kuklu a neohroženě vyrazil zpět do práce.

Postavil jsem se do rygolu a znovu zkoušel trhat, co mi síly stačily, jenom abych už byl z nebezpečné zóny co nejdříve pryč.

Nevím, co jsem si tenkrát myslel. Jestli jsem byl doopravdy tak naivní a věřil tomu, že žihadlo neprojede vlnou, a nebo třeba, že se vosy při pohledu na můj outfit začnou válet smíchy a nechají mně můj úkol milostivě dodělat.

Nestalo se však ani jedno a já byl znenadání opět terčem útoku. Jako poslední možnost obrany jsem zvolil strnulý postoj. Divoká zvířata přeci nekoušou a dají vám pokoj, když si jich nevšímáte, tak zní poučka každého malého sviště. A já si těch vos přeci nevšímal, já chtěl mít jenom vytrhaný plevel. Milé vosy však nedbali ničeho a dál útočily nemilosrdně jako japonci na Pearl Harbor.

Ač nerad, plný pálivých fleků od žihadel jsem musel vyklidit pozice.

Šel jsem za maminkou do obchodu, ve kterém tou dobou pracovala, abych ji vylíčil své úsilí.

Můj outfit měl nečekaný účinek. Válet smíchy se však nezačali vosy, nýbrž zákazníci ve frontě na rohlíky. Potom, co jsem pěkně nahlas na celý krám povyprávěl své trápení  a samozřejmě měl na sobě pořád ten vlněný pancíř, nešlo se tomu nesmát.

Maminka mně hezky politovala, dala mi tenkrát asi nanuka, takže i ta sladká odměna nakonec byla a pověděla mi, že už se tam vracet nemusím a o vosy se postarají buď táta nebo soused. A tak se také stalo. Soused vzal noviny, benzín a celé hnízdo důkladně vypálil.

Zrovna před týdnem jsme šli se ženou něco ukládat na půdu. Hledal jsem vhodný kousek místa, když jsem odněkuď zaslechl staré známé bzučení. Nečekal jsem vůbec na nic, nezkoušel žádné hrdinské činy a první pro co jsem vyrazil, byl Biolit.

 A věřte nebo ne, tentokrát jsem vyhrál.