Vždyť je to jen děloha

Etolog Konrad Lorenz kdysi popsal civilizační hříchy. Jeden z nich byl o změkčilosti. To ani netušil, že jednou přijde doba, kdy se samy ženy zřeknou své síly. Ženy, o kterých se říká, že jsou silnějším pohlavím právě proto, že dokážou život ustát se vším všudy, že dokážou rodit, starat se o dítě s jinakostí... A tato změkčilost se bude maskovat slovy: každý má právo naložit se svým životem, jak chce a druzí dodávají: nevidíme do jejich příběhu, nemáme vůbec právo soudit jejich příběh,... A jak jinak se hledá etika než na příbězích lidí?  

Čast světa si jen hraje. Hry na pc, facebookuje, brouzdá po netu, nikdo z nás nezažívá opravdický hlad, být bez elektřiny, být na ulici,... mnohdy makat rukama. Včetně mě. V této části světa - té české - se ženy dokonce vyjadřují k surogátnímu mateřství, že je to jen děloha. Proč by mělo znát dítě svou nositelku? Vždyť to byla jen děloha. Mám dojem, že bez ženy s touto „jen dělohou“ by vůbec genetický pár dítě/děti neměl. Australský pár si vybral dělohu i za thajskou slevu. Při surogaci by měla existovat surogační smlouva dříve, než se počne. Takže by měli všichni tři vědět, jak se zachovají když: u dítěte testy prokáží nějaké postižení, když se narodí dítě předčasně, kdo u něj bude, když... Genetický pár toužící po dítěti by tohle měl mít zodpovědně vyřešeno před těhotenstvím (i když se uděje v NM a u ní má jeden risk navíc). Měl by přistoupit na riziko, že náhradní matka se může pod vlivem těhotenství rozhodnout jinak (snad se tak děje pouze výjimečně). To není „jenom děloha“, to je živá žena a v jiném stavu. Sama jsem se již před otěhotněním s manželem domlouvala na tom, co by kdyby... Právě kdyby třeba naše miminko mělo něco, co by nám vadilo, jestli bych šla na potrat nebo ne. Rodiče, kteří zaplatili ženu, která jim odnosila dítě, se tedy nemohou vymlouvat, že žena z náboženských důvodů nešla na potrat. Měli to vědět, že bude odmítat potrat.

Jsem odkojená knihami Odenta, Marka, Hellingera a pohybuji se v ženských kruzích. Pořád mi někdo říká, jak se svět proměňuje v duchovnější a kulturnější. Podle mě tomu není tak. Svět se proměňuje ve velký hypermarket, kde odklon od přírody je dávno, ale už si ani neklademe otázky, za jakých podmínek a pravidel tento odklon chtít, kdy ano a kdy ne a co nám odklon v tak rozšířeném měřítku právě u rozmnožovacích (ne)schopností přinese. Norma se snad ještě více posunula než před pár lety. I ženy v komentářích píší, že by své dítě s postižením opustily. Nepíší, jestli by ho aspoň navštěvovaly, prostě napsaly, že by ho opustily. Vůbec se nezamýšlí nad tím, že přišlo do jejich příběhu, že možná je přišlo něco naučit, možná právě objevit v sobě sílu... A pokud ho odnosí surogátní matka, ať si to vyžere, že nešla na potrat.

Děsí mě na tom další rozměr, který z komentářů k mému minulému článků vyplynul nejen pod ním, ale na mnoha facebookových skupinách, že je to jen děloha. Dokonce jedna žena napsala, že surogace by mohla být i pro ty, co se bojí těhotenství nebo rodit. To jsou podle mě nezralé ženy a budou tedy i nezralými matkami. Jejich nezpracované strachy se mohou přenést i do jiných situací a i na dítě při výchově. Stejně jako jsou nezralé ženy, které chtějí surogaci, aby si nezkazily těhotenským břichem postavu (co by k tomu řekl Konrád Lorenz?) Jejich dítě bude pouze doplňkem, šperkem jen tak mimochodem při nezměněném životním stylu?

Těhotenství a porod je pro mě svátostí. A pokud to tak žena nemá, je mi jí líto. Těhotenstvím, porodem může dozrát. Může se stát silnou ženou. Samozřejmě i ta, která má těhotenství těžké a třeba porodí předčasně nebo rodí těžce. To patří k ženě, to je její zkouška síly. Obávám se, že mnoho českých žen to díky vědeckým zázrakům posunulo za hranici: vždyť je to jen děloha no a..., je to jen těhotenství, jen devět měsíců,...

Také mám pocit, že žena, která by mi odnosila dítě, kdybych nemohla mít to své, by byla pro mě posvátná. Rozhodně bych dítě o nositelku neochudila a v jeho životě by hrála roli. Pro příběh jeho duše, pro jeho zakořenění by znalo tu, která mu dala život na devět měsíců, bez které by nebylo.

Vyrůstaly jsme v kultuře, která byla odkojena ne Michelem Odentem, ale větou: není žádný hlas krve. To nás zřejmě poznamenalo víc, než si vůbec dokážeme přiznat. Děloha biologické matky nebo dnes surogátní matky je jen děloha. Nic víc. A miminko z ní? Nic nemusí vědět.

Až věda vymyslí dělohu mimo tělo ženy, dospějeme k názoru, že žena je nic. Síla ženy bude v prachu: bude mít jen zdravé děti z umělé dělohy. Jsem zvědavá, co se stane, když její zdravé dítě nějakou nehodou zůstane postižené. Vlastně vím, opustí ho, protože je to norma. Muži házeli ze skály, ženy opouští. Je to však jen jejich rozhodnutí, jejich příběh, takže je nutné mlčet.

Ilustraci k článku mi zapůjčila Kateřina Šturmová