„Mezinárodní adopce je však po letech traumatizujícího života jedinou šancí, jak se dostat do láskyplné náruče rodičů,“ argumentuje ministryně práce a sociálních věcí Marksová. Obhajuje tím roztržení dvou sourozenců z DD.
Případ ze severočeského dětského domova ukazuje, jak je otázka adopce u nás naprosto neřešený systém. Zatímco dlouhodobým pěstounům a těm na přechodnou dobu se stát už věnuje, Občanským zákoníkem v roce 2014 mnohé změnil, tak adopce se neřeší a pouze se komentují křiklavá témata.
Tento případ je nejméně o třech tématech.
To zásadní je, zda roztrhávat sourozence od sebe. Ministryně sice podotýká, že nelze k případům přistupovat dogmaticky. Jasně, pokud se to týká mnoho sourozenců, kdy ještě ke všemu jsou po různých dětských domovech, mohou mít mnohdy jiné tatínky, nelze než souhlasit. V tomto případě šlo ale o sourozence z jednoho dětského domova, kteří byli na sebe psychicky fixovaní. Zeptejte se svých dětí, zda by chtěly být rozděleni, kdyby se náhodou něco s vámi stalo a musely by k přechodným pěstounům a pak do Klokánku nebo dětského domova a uvidíte, co řeknou. Já to udělala a nejradši bych Marksové poslala video s tím, jak na to reagovaly.
Druhé téma je, zda vůbec dávat české děti adoptérům do zahraničí. Naštěstí nejsem poslanec, takže si to mohu říci naplno oproti těm, kteří se k případu vyjadřují. Nejenže tyto děti tedy mají narušený raný attachment tím, že byly opuštěny, ale ještě je vytrhnou z jazykového prostředí, z kultury, země, kterou znají.
Výrok Marksové, že je lepší, aby aspoň jeden dostal šanci být v láskyplné náhradní rodině, mě také dostal. Jak ví, že je láskyplná, jak ví, že bude láskyplná? Výzkumy, kolik náhradních rodičů zvládá či nezvládá, se téměř nedělají. Aspoň ne systematicky. Našla jsem na netu zahraniční z roku 2008, kdy z 300 adoptovaných dětí, jevilo 54% dětí známky psychického týrání. Jak to že se těch dětí ze severočeského DD nikdo neptal, zda chtějí zůstat spolu nebo přežijí, když jeden odjede s tou paní a s tím pánem do Španělska? Jak tam funguje sociální úřednice a soudkyně? Jak dopadla žena, která kdysi takhle musela volit mezi svými dětmi za nacismu, všichni víme. Bude se všem ženám dobře spát?
Dělá se mi špatně, že bychom zítra s manželem zemřeli, naše děti, když by je nikdo do roka k adopci nechtěl, by po roce odešly od přechodkářů do děcáku a pak by je nějaký hodný pán a hodná paní rozdělili. Chtěla bych mít možnost napsat závěť, že se tak nesmí nikdy stát. Moje děti si to nepřejí! Jsou stejně staré jako ti sourozenci, co byli ze severočeského dětského domova i přes protesty jeho ředitelky od sebe odtrženi. Sourozenci, kteří byli na sebe fixovaní a chlapec to nese velmi špatně. O tom, jaké to je být adopcí odtržena od své sestry napsala knihu „Dcera padajícího listí“ Tereza Nagy Štolbová. Ta kniha je nejen o této ztrátě sestřičky, ale i studeném odchovu u adoptivní rodiny.
Čím dál více se objevují odvážní dospělí lidé, kteří o své adopci mluví a napsali knihy.
