Už jsem si zvykla, že mi synové pomáhají s dotykovým mobilem a tabletem. To beru jako srandu, protože mám ještě v živé paměti, že i rodiče často novým technologiím nerozuměli nebo nechtěli rozumět. Dávno existoval cédé přehrávač a máma doma stále pouštěla magnetofon s páskou. Zatím jsem si však nezvykla, že nerozumím domácím úkolům už v první třídě.
V první třídě je aktovka větší než dítě. Edith Holá
Nejprve v učebnici hledám úkol a co vlastně právě probírají. Naprosto nechápu, že se nejede po kapitolách, takže jsem stejně odkázaná na syna, až mi řekne, které písmenko ve slabikáři se právě učí. Naštěstí si pamatuje i úkoly, i když si je nezatrhne. Když tedy nalistujeme všechny příslušné stránky v matice a slabikáři a popřípadě různé úkoly na okopírovaných papírech, tak se na ně vrhneme. Já s chutí, syn s mantrou na rtech typu: „Nesnáším úkoly" nebo jeho oblíbenou první slokou školní hymny:
My jsme žáci první dé (sem se dosazují i jiné třídy),
bereme však na sebe
podobu výbuchu,
škola letí do vzduchu.
(Tato písnička má ještě asi pět dost šílených slok.)
Málokdy je v matice u úkolu napsané, co mají udělat. Prostě jen číslo úkolu a pod tím třeba fotka kostičky z domina. Pod kostičkou čtyři linky.
„Bože, proč tam jsou čtyři?“ komentuji to nahlas.
„Protože tam vypočítáš čtyři příklady.“ A bravurně je vyšvihne.
Ke konci stránky už se ani neptám. Jen příležitostně upozorňuji na škrabopis, zpomalení, trpělivost,...
Na závěr jsou kostičky, u kterých vidím, že se asi má překreslit do čtverečků stříška (trojúhelník) a větší čtverec pod stříškou.
„To máš ten domeček překreslit jednou nebo vícekrát?“
„Mááámi!!! To je raketa!“
Večer v koupelně už se ani nedivím, když syn si pod vousy rapuje:
Nerozumíš mým pocitům,
poradím si vlastně se vším sám.
„Kubo, to je nějaká nová písnička? Kdo ji zpívá?"
„Ne, to jsem složil sám, nejsem kopírka.“
Jakou písničku si mám složit já? Napadá mě jenom: …a bude hůř.
