Několik měsíců přemýšlím nad svým nápadem psát literární miniglosy. V ČR je literárně-mediální scéna natolik komplikovaná, prošpikovaná závistí, kdo s kým ka a neka, že je to na virtuální kopanec.
Svůj nápad jsem konzultovala s pár spisovateli, se kterými se přátelím na FB: literární miniglosy by uvítali, ale doporučili mi psát to pod pseudonymem na nový blog právě pro výše zmíněně. Paráda. Mně se ale nový blog nechce zakládat, už mám čtyři. Články o literatuře si čtu, tak proč z nich něco za poslední jeden dva týdny nevybrat:-)
Koučové učí, že nejlepší je námitkám od druhých předcházet tím, že je rovnou vyřknete. Takže tato rubrika by se mohla rovněž jmenovat: Zhrzená spisovatelka komentuje ostatní:-) Pardon, v Čechách se také nedoporučuje sám o sobě mluvit jako o spisovateli a ještě když jsem žena, to už je vůbec troufalost. Je to bráno jako: A) urážka těch opravdových spisovatelů, B) do virtuálního nebe volající pýcha pisálka, C) jsou dohady a boje, od kdy to autor o sobě smí říkat: od první knihy, od druhé, od třetí? Novináři se s tím nes… Pro ně je i Láďa Hruška spisovatel a k tomu nejprodávanější. Podmínkou vstupu do Obce spisovatelů jsou dvě knihy a doporučení od toho, kdo už v Obci je. U druhé nově vzniklé Asociace spisovatelů to vypadá, že může vstoupit každý, kdo napsal knihu. Jo, a jako nejčtenější kniha světa už není Bible ale katalog Ikey (to proběhlo FB asi předminulý týden).
Minulý pátek vyšel velký rozhovor s Petrou Hůlovou. Spisovatelka říká, že „raději píše, než mluví. Jen při psaní se totiž „dostává do jiných dimenzí“.“ Redaktorka to hned v perexu dokládá navíc slovy: „Rozhovor s introvertní autorkou ale nebyl nic snadného. Slova hledala s tak klopotnou poctivostí, že než dokončila větu, vypila jsem kafe.“ Přesto rozhovory s Petrou Hůlovou jsou pokaždé velmi hluboké, inspirující k mnoha otázkám a jiným úhlům pohledu. Např. o „staré duši“ asi před dvěma roky byl skvělý a to je slabé slovo. V tom aktuálním se mi líbilo mnoho myšlenek. Uvádím tuto: Klesá respekt k autoritám. Což je v lecčems dobře. Ale třeba to, jak jsou teď medializovaní lidé od gastronomie, mi přijde dost mimo. Jakmile to jde nad rámec hrnce, není to v pořádku. Je to známka hédonismu a dekadence společnosti, když jsou celebrity z lidí, kteří se zabývají žrádlem. Nemorálnosti, kterou muslimové právem pohrdají.
Před čtrnácti dny vyšly hned den po sobě velké rozhovory s Michalem Vieweghem. Proč? Našemu donedávna nejprodávanějšímu autorovi (předběhl ho Hruška) vychází nová kniha a má štěstí, protože patří k těm, o kterých se píše dopředu i po. Krom toho se rozvádí, pije (i když po katarzním zážitku jen trochu, ale ten litránek denně na zahradě udělá), je poznamenán problémy s krátkodobou pamětí, přesto dokáže psát a vůbec zmoudřel po setkání se smrtí. Po dočtení toho pátečního rozhovoru mi víc jak týden ležely v hlavě jeho myšlenky v závěru interview, kterými parafrázoval Vaculíka: „Navíc jsem velmi sebekritický a ironický i vůči sobě. Je to takové to vaculíkovské: „Napiš dobře, cos udělal špatně, a dostane se ti rozhřešení.“ V to bych rád věřil.“
Nedalo mi to a dohledala jsem na netu věty Ludvíka Vaculíka. Řekl je v roce 2005: "Nemyslím, že je správné, aby si někdo myslel, že když popíše všecko, co špatného udělal, že tím dostane rozhřešení, že už je nevinný. Není. Jsi vinen, ale přiznáváš vinu. Téměř shodné, že? :-)
Dvacátého čtvrtého září před jedenácti lety zemřela spisovatelka Francoise Saganová. Na FB jedné literární agentury citují její výrok: Je věk, ve kterém žena musí být krásná, aby byla milována. A pak přijde věk, kdy musí být milována, aby byla krásná. Když jsem si citát přečetla, tak se ve mně všechno vzepřelo. Saganová ho psala možná v těch devatenácti, kdy debutovala, to jí pak budiž odpuštěno.
V posledním týdnu vyšly dva literární časopisy. Tištěný Host a e-magazín Talent. První pro vysokou literaturu, druhý pro nevysokou (určují kritici, ne já). Oba časopisy mají velký počet stran, takže jsem zatím zvládla jen něco. V Talentu je například téma, zda začít psát už jako mladý nebo až moudrý čtyřicátník:-) Co myslíte? Právě Saganová svou nejslavnější knihu „Dobrý den, smutku“ vydala v devatenácti.
V Hostu mě zase zaujala recenze na knihu: Ženy a knihy. Je to od autora Stefana Bollmanna. Jeho prvotina vizuální publikace „Ženy, které čtou, jsou nebezpečné“, mě kdysi inspirovala k vlastnímu textu na jiný blog: Ženy, které píšou jsou nebezpečné a sexy. Každopádně se na knihu těším a co nejdříve si ji zakoupím. Autor totiž uvádí výzkumy ověřený fakt – cituji z recenze Hostu - „...ženám je častěji vlastní tzv. deep reading, hluboké čtení, touha spíše po příbězích a emocích než po informacích. Zároveň je ale četba logicky dána do souvislosti se vzděláním, které výrazně posiluje potřebu nezávislosti a svobody.“
Hodně čtu české autory, vlastně víc než zahraniční, a na své blogy sem tam píšu recenze jejich knih. Proto jedním z článků, které už jsem v Hostu přelouskala, byla rovněž recenze na knihu Radky Denemarkové My 2. Je to prý intelektuální love story. Knihu jsem nečetla, ale dovoluji se stejně jako recenzent podivit nad tím, že nejprve vznikl scénář, pak film a následně kniha. Podle kritika je to znát a obrazu zbavený filmový scénář prostě nefunguje. Knihu si někdy přečtu a recenzi na ni od Radomila Nováka v Hostu jsem četla celou dobu jako rozumný článek až na jeho závěr, který mě pobavil: „Čtenář i divák si tak budou muset na výjimečný a živý milostný příběh naší současnosti ještě počkat.“
Literární kritici čekají roky na velký český román, tak teď budou ještě čekat na výjimečnou českou love story. To jsem ráda, že kritici jsou stále v očekávání. Toto období je pro mnohé ženy tím nejúžasnějším.
A takhle ovlivňujeme my čeští autoři naše knižní redaktory. Cituji knižní redaktorku jednoho nakladatelství, která napsala na svůj face toto: Dnes jsem přemýšlela nad tím, jak mě ovlivňují moji autoři. Jeden v textu kdysi uvedl, že průměrná Češka nakupuje tři až čtyři podprsenky ročně, od té doby jsem zvýšila svoji nakupovací frekvenci. Díky jiné autorce jsem poznala a zamilovala si Sahlep. A kvůli jinému o půlnoci googluju informace o Kyrgyzsttánu, protože se stydím, že vím houby. Aj. aj. A to mám ráda...!
Tak který hrdina či hrdinka ovlivnili vás - naše čtenáře, že jste šli a něco zkusili?
Uvidíme se na akci v pražské Kavárně Čas 29. září 2015? Od 17,15 začne první ročník oceňování nejlepších původních románů za rok 2014. Pořadatelé se dušují, že jsou opravdu nezávislí a vítěze se všichni dozví až na slavnostním večeru. Zároveň se bude již posedmé předávat Mobelova cena za nejlepší básnickou sbírku.
Až zase načtu další články v médiích a na síti z literárního světa v ČR, napíšu další díl literárních miniglos.
