Děti, které mají svůj svět, vás učí nahlížet téměř na vše jinak. Někdy je to k pláči, jindy se zasmějete. Mnohdy cítím obojí naráz. S těmito dětmi se i banální záležitost jako jsou roztrhané trenky řeší všelijak.
„Jééé, ty máš díru na trenkách,“ směje se táta.
Vojta se protáčí, aby ji na zadku viděl.
„Mami, zašiješ mi ji?“
Představím si čtverečky jak u ponožky.
„Ne, to by tě při sezení tlačilo.“
„Mami!“
Mrknu na to.
„Ne, to už je rozsypaná látka. Stáhnu ti to tady a rozjede se to ještě víc. Koukej, tady už je to úplně prošoupané. Prostě je sundej a rovnou vyhoď.“ Prostá věta.
Odchází do kuchyně. Snad ke koši.
Přiběhne zpět do obýváku. „Nikdy je nevyhodím.“
„Vojto, vyhoď je, kdyby to bylo něco většího, co by šlo zašít, zašila bych to. Ale děravé trenky, které se celé sypou, ne.“
Začne plakat.
Aha. Změna, nepouštění.
„Mám je vyhodit za tebe?“
„Tak jo,“ přes slzavé údolí sděluje syn.
Táta je odnese do koše. Vojta běží a vytáhne je. Pobíhá po baráku a pláče.
„Nikdy je nedám,“ zalyká se.
Jdu k němu. „Vojto, ale to je přesně to, co je potřeba se naučit. Pouštět. To je pak spojené i s tím, co se děje v tobě. Jak neumíš pouštět. Jako to hovínko, jako to čůrání po ránu, co ti nejde. Pouštět. Něco odejde a tobě se uleví.“
„Mami ne, já si je schovám navždycky. Víš, že nerad něco vyhazuji.“
Pokrčím rameny a mladší Vašík se na mě pobaveně usměje. Kouká, jak se to vyřeší.
„Staré věci musí jít pryč, abys udělal cestu novým. Když dáš staré trenky, co dosloužily, do koše, mohou se koupit nové. Jak ti to mám jinak vysvětlit?“
„Nic mi nevysvětluj. Nesnáším dávat pryč svoje věci.“
„Tak zkusíme nějaké věty, které by ti pomohly?“ Lovím v hlavě pozitivní afirmace, které by se hodily na tuto trenkovou záležitost. S radostí pouštím staré věci a s radostí vítám nové. No, radši vynechám to s radostí.
„Pouštím staré dosloužilé věci a vítám nové.“
„Nebudu to říkat, je to hloupá věta.“
Bože, vymýšlím, něco lepšího, co by jeho logika unesla. Nic mě nenapadá, afirmace nejsou logické. Afirmace nejsou pro aspíky.
Otec šeptem: „Až se bude poosmé stěhovat jako já, tak se to naučí.“
„Tys to taky neuměl? To je autistickej rys.“ Přeci nebudeme skladovat všechny staré trenky a čekat, až vyroste a bude se stěhovat z místa na místo.
„Když si byl tříletý, tak si dokázal vyhodit svoje oblíbené botičky do popelnice a zamával si jim.“ Pro sebe si ponechám, že to byly zimní rozčmachtané a vyhodil je až po několika dní tropických veder, kdy bylo jasné, že je nejlepší být bos, a tak je s těžkým srdcem sundal, a sám vyhodil do chřtánu popelnice.
„To je možný, ale teď je mi devět a jsou to moje vzpomínky.“
Zaprděné.
„Tak já je vyhodím, až usneš.“
„To sem přesně věděl, že řekneš. Schovám si je, abyste je nenašli.“
Za chvíli rezignovaně. „Vojto, kam si je dal?“
„Neřeknu“ a bere si čisté.
„Kam si je dááál?“ volá Vašík a chystá se je hledat, čemuž předejdeme oba naráz.
„Ne, to jsou Vojtovy a Vojta se musí naučit vyhazovat staré věci.“
„Vojto, chápu, že je potřeba recyklovat. Za časů našich babiček by je rozstříhali a používali jako hadr na uklízení. Jenže ty neuklízíš, takže je to blbost. Proto by bylo super, kdybys je vyndal a vyhodil do koše. Já hadr na uklízení nepotřebuju, mám houbičku.“
Ráno se dozvídám od manžela, že debata pokračovala ještě v posteli.
„Proč nechceš ty zničené trenky vyhodit?“
„Protože jsou to moje vzpomínky.“
„Na co vzpomínky?“
„Na dětství.“
„Na jaké dětství?“
„Před školou.“
„A co pro tebe znamená dětství před školou?“
„Bezpečí.“
„A kdy se cítíš v bezpečí?“
„Jenom doma.“
„A venku ne?“
„Jenom na kole.“
„Proč na kole?“
„Protože tomu mohu ujet.“
