Hořící keř získal 14 nominací na výroční ceny Český lev. Kdo ho neviděl, se dnes u nás v práci okamžitě zapsal do pořádníku na zapůjčení DVD od jednoho kolegy. Já ho viděla před dvěma měsíci. Dopředu mi bylo jasné, že film od Agnieszky Holland nebude čajíček...
Nakonec jsem zvládla jen první díl, i přestože režisérku miluji a film je výborný. Už ke konci jsem měla pocit, že jsem zpět v normalizaci, ulice pusté, žádný neon,... a já žiji v té velké šedivé zóně. V nevědomosti, s pocitem, že všechno vidí Sauronovo oko... Tohoto pocitu jsem se zbavila až druhý den. Byla jsem vděčná za každou barvu na ulici... za to, že nemusím držet hubu a krok a nemusím mít shrbená záda a chodit patolízalsky v předklonu, nemusím nadávat jen po hospodách, nemusím řešit každý dne, zda lhát či mluvit pravdu, zda volit mezi menším zlem nebo zlem... Dnes jsem v Lidovkách četla rozhovor s režisérkou. Říká, že Češi dobu normalizace nedokážou pořád ještě reflektovat. Většinou jen legrací a tím, že začnou říkat, že ta doba měla i své dobré atd.. Necítí stud.
Byla jsem ráda, že to od ní čtu. Myslela jsem si, že jsem divná, když já se stydím. Je to hluboký pocit selhání. Do normalizace jsem se narodila a za revoluce mi bylo šestnáct a půl. Jinou realitu jsem nepoznala, ani jinou zemi, k socialistickým mořím jsme nejezdili. Netušila jsem nic o disidentech, něco málo o tom, že existují v knihovnách bedny se zakázanými knihami a naši měli schované fotky ze 68, kde na tanku byl nápis Dubček a svoboda. Jenže nám k tomu nikdy nic neřekli, abychom jako děti ve škole něco neprozradili. Ještě jsem věděla, že máma byla jakémusi studentovi, co se upálil na pohřbu až v Praze.
Nevědomost neomlouvá, říká právo. Nevědomost je na duchovní úrovni největší hřích, říká mystik Tomáš Kempenský. Má pravdu. Proto se hluboce stydím za to, že jsem žila šedivě, bez ptaní, bez názoru, nehrdinsky a vůbec netuším, zda bych dokázala být hrdinou. Spíše ne a za to se velmi stydím. Je to hluboký pocit, který nemizí a otevírá se vždy, když vidím nebo čtu o normalizaci něco tak silného jako je Hořící keř. Přeji mu všechna filmová ocenění na celém světě.
Jediné s čím s úžasnou a inspirující režisérkou nesouhlasím, je, když říká, že Poláci se ve vážných obdobích, umí více hrdinně postavit. Hned jsem si vzpomněla na polské filmy, které se vyrovnávají se vztahem Poláků k Židům právě za války (v tom je vidět, že jsou dál, protože točí realistické filmy a ne selanky o té době). Jak jim nepomohli a ještě těm zuboženým, co se vůbec vrátili z koncentráků ani nevrátili, co jim vykradli z jejich domů a často se s jejich návratem vypořádávali tak, že po nich stříleli. Jejich špatné svědomí také neznalo stud. Prostě jsme na tom stejně. Špatné svědomí umlčíme švejkovinou, Pelíšky (byť je to dobrý rodinný film) a slovy, že jsme přeci museli žít a že to nebylo tak zlé. Ano, i za válek se rodily lásky a z té děti, byly tam romantické zážitky, ale nikdo nepopírá, že to bylo za války.
P.S. Oba další díly Hořícího keře snad někdy zvládnu dokoukat. Velmi bych si to přála a doufám, že se zase na dva dny nepropadnu do socialistické vlasti.
