„Kde je to dývko o těch buznách?“ zeptal se mě po telefonu manžel, když odcházeli z domova vrátit dývka do půjčovny. Lapla jsem po dechu a doufala, že to neslyší naše děti.
Chystala jsem článek k tematice adopce dětí u párů sexuálně v menšině. Copak ale mohu psát o toleranci k homosexuálům, když mám za manžela člověka, který při plném vědomí a svědomí řekne takové pojmenování? Před dětmi. Máme dva syny. Co když jeden z nich bude gay? Bude se bát to přiznat. Co když bude jejich dítě, naše vnouče, jinak sexuálně orientováno? Tak k nám nebudou moci jezdit, jako se to děje u mnoha prarodičů, když vnoučata mají doma rodiče dvě ženy nebo dva muže?
„To dývko“ byl film Volný pád. Gay drama údajně stejně dobré jako Zkrocená hora. O policejním oddílu, kde se objeví homosexuál Kay a zamiluje se do jednoho z nich. Marek se slibnou kariérou k němu časem pocítí náklonnost a společné tréninky přinesou novou energii do jeho života. Doma má však ženu a čerstvě narozené dítě. Film zobrazuje celý proces praní se s tím, že je zřejmě homosexuál, ale i to, jestli miluje víc svou ženu nebo kolegu.
Sledujeme coming out v Markově životě a jaké má důsledky nejen pro jeho psychiku, ale i v práci, v rodině, u přátel. Film ukazuje, jak se chovají muži k tomu, u kterého se prozradí, že je homosexuál. Okamžitě se uchýlí ke krutým posměškům ale i klidně k fyzickému napadení. Samozřejmě bez svědků. Co to je v chlapech, že nesnáší muže homosexuály? Proč je prostě nenechají žít? Copak jsou zvěří, která tu jinak duhově zbarvenou sežere? Proč? Zvěř snad nejsou a o zachování rodu jim nejde? Co když je to jako ve filmu Americká krása, že kdo nejvíc proti něčemu bojuje a uráží takové lidi, tak to má v sobě nepřiznané? Naši politici, kteří mluví o homosexuálech jako o zrůdách.
Proč? Proč? Proč? Měla jsem z toho těžké emoce. Manžela jsem večer požádala, aby se před dětmi už nikdy nevyjádřil opovržlivě k homosexuálům. Jen mávl rukou.
Je to opravdu na mávnutí rukou? Musí děti v homosexuálních a lesbických párech zažívat naše opovržení? Kdo všechno jim to dá vyžrat? Prarodiče, spolužáci, učitelky, sousedé, všichni chlapi okolo... Je mi z toho smutno. Tolik zvířeckosti v nás vyhřezne okolo homosexuální tematiky. Proč?
Když bych chtěla psát o toleranci k menšině jinak sexuálně orientované, musela bych mít zameteno před svým prahem. U nás by se musela homofobie vymést i z domu.
Co s tím v našich rodinách?
