Je Silvestr. Kráčím sama s davem od metra k letňanské hale. Jak typické. Nikdy jsem do žádné křesťanské ani jiné skupiny zcela nezapadla. Dobrovolně jsem se rozhodla nezůstat doma, nehrát hry, nejíst hubky, cukroví a jít do prostor, kam jinak chodíme na veletrh hraček, stanů nebo zvířat. Už třetí den tu není veletrh, ale Taizé. Setkání mladých a já jsem ráda, že tu nevidím jen mladé, ale postarší dvojice, sem tam rodiny s kočárkem nebo dětmi za ruku. Já jsem se od rodiny utrhla až dnes. Když slyším melodii, dochází mi, že jsem se neměla malovat, že mě to sejme.
Hala už je téměř zaplněná. Přišla jsem pozdě. Vpředu sbor zkouší poslední zpívanou modlitbu. Házím na zem karimatku, usedám a cítím dojetí. Za chvíli dostávám textovku, že mám držet místo kamarádce, která se také utrhla od rodiny. Tak přeci jen nejsem sama.
Obrovská betonová hala číslo 3 je ztichlá. Je nás tu deset tisíc? Všichni už přišli a sedí na zemi. Začíná se zpívat. Vzpomínám na dva další Silvestry strávené duchovně. Kdysi u Halíka v kostele v zadní malé kapličce a pak v Barceloně s Taizé. Ve skupině mlčících. Tenkrát tam bylo sto tisíc lidí. Mlčela jsem, zpomalovala krok i myšlení. Písně se střídají s modlitbami. Myšlení se konečně soustředí na konkrétní slova a melodii, neuhýbá do minulosti ani budoucnosti, nehodnotí,... Jsem. Při jedné zpívané modlitbě mi stékají slzy, i když se usmívám a cítím se šťastně.
Na Nový rok beru s sebou i šestiletého synka. Narodil se s vnitřní radostí, jsem si jistá, že to zvládne. Ticho i sem tam zpěv, protože nezná ještě všechny písně. Těší se na naši oblíbenou "Každý den Pán mi sílu dává". Umíme ji oba i v polštině, protože babička je Polka. Přicházíme včas, takže sedíme velmi blízko bratrů z Taizé. První píseň je "Každý den Pán mi sílu dává". Matýsek zazáří a zpívá tak hlasitě, že se lidé okolo otáčí a usmívají se na něj. Je to s ním jiné než včera. Nejsem tak usebraná, ale zase zažívám s ním krásné a láskyplné propojení. Tulí se ke mně a krátké hymny po chvilce zvládá také. Zapalujeme si svíci od dětí u bratrů a Matýsek potom zapaluje dalším a dalším. Má radost a já také. Ještě promluva a pár písní a už jen modlitba u kříže. V Barceloně jsem si vyklečela frontu ke kříži. Měla jsem pak rok, kdy jsem nestačila koukat, jak se měním. Uzdravila jsem se i z těžkých migrén. Včera i dnes si říkám, že ke kříži nemusím. Matýsek chvíli chce. Říkám mu, že můžeme, pokud máme tak silnou prosbu, kterou od Boha potřebujeme splnit. Říká že ne, že už jsme tu jednu společnou zašeptali.
Odcházíme... Jsem dojatá. Až domů zpíváme různé Taizé písně.
