Vždy je mi záhadou, jak se dá zvládnout „brát si jedno miminko za druhým“ do pěstounské péče na přechodnou dobu. Jak to ty ženy – pěstounky dělají, že nevyhoří, nejsou nonstop péčí o děťátka po léta umořené a nevyspáním polomrtvé. Přečetla jsem si, že jedna pěstounka už takto opečovala a předala dál jedenácté miminko. Hledala jsem v rozhovoru s ní, jak to tedy dělá, aby zůstala pro všechna „hřejivou pěstounkou“. Nenašla jsem odpověď, ale možná jen proto, protože ji zpovídala redaktorka, která ještě nemá děti a tím pádem praktické zkušenosti až na dřeň.
Na dnešní den jsem s mladším synem spala ve stanu. Nic mimořádného určitě pro mnoho z vás, kdyby to nebylo v Praze na zahradě mezi mnoha řadovými domky. A déšť respektive slejvák to rozhodně nebyl, kdo nás vyhnal. Zas takový měšťáci nejsme.
Věděla jsem od manžela, že za naší zahradou je v nějaké řadovce miminko, které často řve. Jako kuřák kouřící na zahradě má přehled o tom, co se děje v jiných domcích. Po půlnoci propukl nejen déšť, ale i pláč. Odhaduji, že první pláč trval tak pět minut. Pak mě bušící kapky ukonejšily a propadla jsem se do spánku. Načež mě vzbudilo dítko znovu a tak se dělo i nadále snad po dvaceti minutách, až jsem už nebyla schopna usnout. V mátohách jsem si vzpomínala, jak mi tohle dělaly obě děti. U prvního jsem nedokázala usnout a jen se to zadařilo už zase se pobrekáváním probudil. Jenže já byla ohleduplná k okolí. Okno jsem zavírala i v létě a manžel se odstěhoval do obýváku. Byly noci, kdy jsem nespala v kuse ani hodinu a půl.
Už jste to někdy zkoušeli dát si budíka třeba po dvaceti minutách? A to by možná ještě byla pohoda, protože by to bylo probouzení v pravidelných intervalech. Některá miminka se vzbudí, kdy chtějí. Jednou po dvaceti minutách, pak po hodině, po pěti minutách atd. Píšu některá miminka, protože jsou i ženy, které říkají, že tohle neznají. Dítě jim prostě spí. I kojené. Moje ne. Kojila jsem, konejšila a nakonec kojila, protože to aspoň přestal pláč hned a já mohla klinbat. Teda pokud to ještě šlo. Umění spát se pomalu vytrácelo. Spánkovou deprivací se vždy týralo ve vězeních.
Nedávno jsem potkala sousedku, která říkala, že mamince vyčetla, že jí lhala, že miminko je pohoda. Maminka jí tvrdila, že děti v noci spí a po obědě přes den také. Ona i s bratrem spali přesně tak, jak říká. Musela jsem se smát tomu, že jí to vyčetla. Obě moje děti nespaly ani v noci a od roka a kousek ani přes den. Přežila jsem.
„Co vás vyhnalo ze stanu?“ Ptal se manžel dnes po ránu. „Ten slejvák?“
„Ne, to mimino. Řvalo snad po dvaceti minutách, až jsem už nemohla spát jako u Kubíka. To by mě zajímalo, jak to ta matka zvládá a jak vypadá,“ ušklíbla jsem se napůl soucitem a na půl tím, že vím přesně, jak asi vypadá a jak jí je.
„To bych zešílel.“
Měla jsem tohle s malou přestávkou přes čtyři roky. A to nepočítám, že mladší syn se budil jednou za noc do čtyřech let. Ale to byla pohoda. Vždyť já zažila 8 a 12 probuzení od svých miláčků každou noc.
Vždycky když si čtu článek o někom, kdo zvládá brát si miminka na přechodnou dobu do pěstounské péče, tak mě hned naskočí, že mají děti právě v době, kdy se nejvíce budí. Nebo jsou opuštěné děti spící? Někde jsem slyšela, že malinká miminka, která jsou opuštěná (mající hned první trauma), jsou vlastně emočně zamrzlá. Moc emocí neprojevují. Jinak si neumím představit, že při pěstounské péči na dobu přechodnou by žena nespala třeba deset let. Podle mě by potřebovala placeného asistenta, aby se to dalo zvládnout dobře. Kdybych měla tolik miminek po sobě a v noci se probouzejících, pak bych zřejmě řekla to, co manžel. A nebo také ne, protože bych už v blázinci byla, chodila bych po parku a zpívala sama sobě ukolébavky.
Dalo by se říci, že děti, které jsou milované, neopuštěné a bez traumat, nám dávají pořádně zabrat. Jsou to tyrani.
Prosím, berte tento článek s nadsázkou, i když otázky, které si kladu myslím vážně:-)
Foto: Edith Holá
