Už dva roky víme, že náš syn, kterému je dnes 9,5 let nemá ADHD ale Aspergerův syndrom. Fáze, kterými jsem si prošla, by leckterý psycholog určitě odfajfkoval jako správné... Dnes už jsem ve fázi pozitivního přístupu.
Děti s AS nezlobí, je věta, která vás zarazí. Vůbec jí nerozumíte. Kolikrát jsem já sama nebo okolí pocítila touhu nasekat našemu prvorozenému, aby se konečně uklidnil, aby se konečně choval jako normální, vždyť přeci ví, jak se má chovat. Neví, uklidnit se neumí. Normativní chování, které je dítěti vtiskáváno odmala a u většiny dětí je přirozeně zakódováno, vůbec nechápe, má svůj vnitřní svět, podle kterého je nastaven. A bít či nebít? Aktuální otázka kvůli kauze ze základní školy Glowackého s ředitelem Korandou, který dal facku drzému žákovi. V této kauze se zapomíná, že pan ředitel byl odvolán ze třídy do jídelny kvůli záchvatu dítěte s autismem, kdy už si učitelky nevěděly rady. Kdo nezažil krocení dítěte s autismem, by vůbec neměl mluvit do toho, že ředitel pochybyl a musí odstoupit. Jak dokonce říkají sluníčkáři, musí odejít úplně ze školství. Kdo nezažil, jak se cítí člověk, který řešil záchvat dítěte spadajícího do širokého spektra autismu (PAS), tak ať mlčí, protože potom potřebuje pomoc i dotyčný krotitel. Jedinou chybu, kterou ředitel Koranda udělal, je ta, že si to neuvědomil a nepoprosil někoho, aby zašel do jeho třídy (údajně zrovna nejproblematičtějších žáků na škole) a měl se jít uklidnit. Věřte mi, že po záchvatu našeho syna je mi někdy blbě i dva dny.
To je ale jiné téma. Jen mě štve, že v kauze "bít či nebít" s ředitelem se tohle vytratilo. Já svého syna nebiju (a ani nesouhlasím s bitím dětí), nemá to smysl. On opravdu vůbec netuší, že "zlobí", že to je mimo normy společnosti. Čím je starší, tím více se to ukazuje právě ve škole. Kdy většina dětí rozpozná hranici, že už to přepískly, on ne. Manžel se ale o to párkrát pokusil, když jsme ještě nevěděli, že je jiný. Dal mu facku, párkrát s ním hodil na postel. Mělo to opačný účinek. Syn se dostal do záchvatu, který jsem pak musela řešit já, protože manžel ho nezvládá. Pevné objetí (třeba i téměř hodinu). Všechny tyhle fáze, kterými jsme si prošli, budou v mém třetím románu. Psaní očišťuje a pomáhá.
Náš syn chodí do běžné základky. Ve třídě mají asistentku pedagoga, která se věnuje už čtyřem dětem. Na očích má ale nejvíce našeho Kubu, na něj ji mohla škola dostat. S ní si vyměňuju každý den deník, abych věděla, co bylo pozitivního i negativního ve třídě. Děti s AS vůbec sociální vztahy nechápou. Je to pro ně španělská vesnice asi jako pro většinu z nás matematika na ČVUT. Takže na banální otázky o spolužácích vůbec neví, co má odpovědět. Díky zápisu v deníku vím, co se událo a můžu se ptát konkrétně. To si pak občas i vybaví, že něco takového bylo a při štěstí dokonce i ví, jak to proběhlo. Já ho pak musím dovést k tomu, i proč to tak bylo řešeno a co si o tom myslí. Někdy je to na pár minut, někdy na celé odpoledne při všem, co děláme mu sem tam připomenu, tak a tohle připomíná toto a pan učitel to se spolužákem řešil jako teď my tohle.
Máme skvělou asistentku pedagoga. O deníku jsem věděla z Aply, ale třeba že je potřeba právě učení tomu, co je zlobení a co ne, jsem neměla ani zdání. Asistentka pedagoga mě poprosila, abych udělala nějaké tři obrázky, které by byly jako semafor. Zelená - vše je v pořádku, oranžová - pozor, něco se v tobě děje, červená - tohle je zlobení, je to nepřípustné. Čtrnáct dní jsem nebyla schopna nic vymyslet. Až jsem jednou uviděla na FB Triumvirátu tuto kresbu od spisovatele sci-fi povídek Karla Doležala.
Nejdřív jsem chtěla použít přesně tyto kresby. Nakonec ve spolupráci se synem jsme vymysleli naše obrázky.
Často totiž synovi vyprávím, že každý z nás má v sobě draka. Někdo ho umí vycvičit přirozeně, jiný se to musí naučit, jinak ten drak pozře jeho. Variuji podle pohádky "Jak vycvičit draka", kterou oba naši synové milují. Obrázky zafungovaly. Asistenka položí na jeho lavici obrázek, který přísluší dané situaci a je tam tak dlouho, dokud to Kuba nevyřeší. Červený drak je tam jen párkrát za týden. Probouzející se dráče v něm už jen jednou za den. A téměř celý den je tam rytíř, který svého draka má rád a umí s ním zacházet.
Nedávno mě pobavila jeho odpověď - Aspíci jsou vždy přímočaří:-) - když jsem se ho zeptala, proč měl červeného draka. Přečetla jsem si to v deníku, jinak Kuba tvrdil, že den ve škole byl dobrý. To je jeho běžná odpověď, ať se přihodí, co se přihodí. Proč tedy měl červeného draka?
"Hele, mami, někdy se prostě ten drak nedá zvládnout."
Zasmála jsem se tomu. Má pravdu. Ani já ho nezvládám pokaždé, ani vy, ani pan ředitel ze základní školy na Praze 8.
