Už několik let jsou populární rodokmeny. Na blozích se to hemží články o tom, jak dotyčný našel až svého prapraprapředka v nějaké kronice. Moje kolegyně v práci tím žije už pár měsíců. Jde do takové hloubky, že u svých příbuzných z jiných století čte i knihy o té době, aby si uměla představit, jak žili. Dohledává si v knize o módě, jak chodili oblečení. Zjišťuje, jak se v oněch časech jedlo, vařilo, hospodařilo.
Pro mnohé z nás se z toho stává koníček. Než člověk najde všechny své předky v archivech a kronikách, je to hnidopišská práce asi do smrti. Když nám to vypráví, cítím z toho její vzrušení. Každý předek ji dovede k dalším a dalším. Ocitá se v jejich světě, vypráví nám o strojích, kterými tehdy zřejmě její prapra...pradědeček něco kolem svého hospodářství oral, jakou sukni nosila její předchůdkyně, čím se zřejmě vyzdobila na svou svatbu,...
Přemýšleli jste někdy nad tím, jak se asi cítí adoptovaný člověk nebo z pěstounské péče, který neví nic?Citelně s tím je člověk konfrontován, když přijde k nějakému novému lékaři. Já jsem s tím byla naposledy konfrontována ve svém druhém těhotenství. Genetické testy už byly v mém věku povinné, takže jsem musela do genetu jít. Nedalo se tomu vyhnout, ani když se první dítě narodilo zdravé a těhotenství probíhalo dobře. Lékař položil první otázku: Jaké vývojové vady nebo jiné nemoci máte v rodině? Odpověděla jsem jako už tolikrát: Nevím, jsem adoptovaná.
Něco se však tehdy stalo. Ve mně byl už podruhé človíček a já se dívala, jak lékař přeškrtl celou první stranu. Celá první strana formuláře měla být o rodině. Biologické, o genech, které v sobě nosí dotyčný tázaný. Celý zůstal nevyplněný. Prázdný papír.
"To ale budete muset jít na všechny testy i amniocentézu," sdělil celkem zděšeně lékař. Usmála jsem se. „Nikdy pane doktore, když v krvi nebylo žádné podezření na nic.“ Podepsala jsem reverz. Šla jsem domů a cestou si slíbila, že pro svého broučka vybojuji víc. Pro oba své syny. Budou znát své předky. Nebudou nikdy říkat lékařům a na úřadech, že znají jen rodiče a z máminy strany nikoho dál ne. Protekla ještě spousta vody. Setkala jsem se i s mašínérií úřadů, kdy mi úřednice nechtěly nic prozradit, i když to zákon dovoloval. Připadala jsem si jako jediný občan ČR, který si dovolil hledat bio rodiče. V roce a půl svého druhého syna jsem svou matku našla.
Nedávno jsem zase byla u jednoho lékaře skrze syna. Byla to taková důležitá anamnéza. A já mohla poprvé v životě říci: Jsem adoptovaná, ale vím. Znám alespoň tu, která stojí v linii za mnou, tu která mě porodila. Znám ji. A z vyprávění jejího i jiné ženy znám i otce a na co umřel. Znám, já vím, já mám kořeny,... v mámě se poznávám, jsem jí podobná, mám některé její vlastnosti... Jsem.
A tohle všechno časem budou moci říkat všichni adoptovaní. Budou znát své geny, dozvědí se svůj příběh proč. Budou si moci vyplnit prázdný formulář, prázdná místa v sobě. Už nikdo nebude moci zatajit dítěti, že je adoptovaný. Loňský zákoník stanovil, že dítě se nejpozději do zahájení školní docházky musí dozvědět, že je adoptovaný. Jak se s tím bude pracovat dál, je zatím ve hvězdách. Ale otevření něčeho, co bylo tabu, je velký krok. Už osvojitelé nebudou moci říkat, dala jsem mu své jméno, bude po nás dědit, tak co by chtěl. Nic mu neřekneme, je náš. Je náš jediný, protože jsme nemohli mít dítě. Tato touha po vlastnění dítěte je velmi pochopitelná a je to citlivé téma. To je jasné. Také jsem nemohla otěhotnět, tak chápu, jak se taková žena asi může po mnoha letech marných pokusů cítit. I ten, komu to neřekli, měl v sobě prázdná místa... Hledal cosi, nchápal co, věřte tomu. Hledal svou identitu, hledal sebe a člověk sám sebe poznává také skrze své předky. A stejně se to většina v dospělosti dozvěděla a začal hledat.
Pro děti v pěstounské péči už před dvěma roky novela zdůraznila, že musí znát své rodiče a pěstouni musí dovolit styk s bio rodiči, pokud je možný. Tohle všechno možná jednou čeká dítě v adopci. Kolik černých děr, kolik otázek a úpravy celého systému pro všechny zúčastněné (adoptovaný, náhradní rodiče, bio rodiče) a myšlení v nás to přinese, ukáže čas. Ale za vyplnění prázdných míst to stojí. Tomu porozumí jen ten, který nezná své rodiče, případně své další sourozence a další předky.
