Jak moc nás ovlivňují média?

Nedávno jsem dočetl další knihu od Nassima N. Taleba -Zrádná nahodilost, kde jedním "okruhem" jeho zájmu byl také pohled na to, jak nás ovlivňují média, jak nám někdo dává zaručené rady do života atd. No a tady je pár odstavců :-)

Mediální obraz světa není pouze nerealistický, ale také nanejvýše zavádějící, jelikož si naši pozornost získává pomocí útoku na city, k čemuž poslouží ta nejlacinější senzace. Vezměme si kupříkladu nemoc šílených krav: více než deset let vyvolávala obrovský poprask, nezabila však (podle nejvyšších odhadů) víc než pár stovek lidí, zatímco při dopravních nehodách jich za tutéž dobu zahynuly statisíce – druhý případ ovšem v novinářském podání nepřináší kýžené komerční ovoce. (Pravděpodobnější než úmrtí vyvolané nemocí šílených krav je i smrt v důsledku otravy jídlem či autonehody na cestě do restaurace.) Tento důraz na senzace může nesměrovat náš soucit nesprávným směrem: nejvíce trpí boj s rakovinou a podvýživou, jimž se takové pozornosti nedostane. Problém podvýživy v Africe a jihovýchodní Asii již oproti dřívějšku ztratil citový dopad – a byl tak z obecného povědomí doslova vymazán. Probabilistická reprezentace světa v naší mysli je senzacemi ovlivnitelná natolik, že vzdáme-li se sledování zpráv, z informačního hlediska si polepšíme.

            Poskytovatelé zpravodajství nabízejí všemožné aktualizace a „nejnovější“ zprávy, které jsou k mání bezdrátově a v elektronické podobě. Poměr surových informací vůči vykrystalizovaným tak stoupá a sytí trh. To, co nás mohou naučit starší a zkušenější, však není třeba dodávat ve formě naléhavých zpráv. Neznamená to naštěstí, že všichni novináři jsou jen nahodilostí oblouzení obchodníci se šumem: lze mezi nimi nalézt i spoustu inteligentních osobností. Problém tkví v tom, že převládající mediální praxe spočívá v bezmyšlenkovitém předkládání šumu schopného přitáhnout pozornost a že neexistuje způsob, jak od sebe tyto dva póly oddělit. Inteligentní novináři jsou pak často v nevýhodě. Stejně jako právníkovi, se kterým se seznámíme v jedenácté kapitole, nejde o pravdu, nýbrž o argumenty schopné přesvědčit porotu, jejíž intelektuální nedostatky zná jako své boty, usilují média především zaujmout naši pozornost prostřednictvím úderných sdělení.

            Svůj názor na nevyžádané rady a kázaní na téma, jak žít, jsem již vyjádřil. Připomeňme si, že vstoupí-li do hry emoce, budeme k myšlenkám jako takovým víceméně hluší; s výjimkou školní učebny svůj racionální mozek příliš nepoužíváme. Nejrůznější motivační knihy (i ty, jejichž autoři vědí, o čem píší) jsou nám tedy převážně k ničemu. Jsou-li dobré, osvícené (a „přátelské“) rady a výmluvná kázání v rozporu s naší přirozeností, nezapůsobí déle než chvíli. Stoicismus naproti tomu hraje na strunu důstojnosti a osobního smyslu pro estetiku, které jsou součástí našich genů. Až vás tedy potká další nepřízeň osudu, začněte klást důraz na noblesu a za všech okolností se pokuste demonstrovat sapere vivere (tedy že víte, jak žít).

            Čeká-li vás poprava, oblékněte si své nejlepší šaty (a nezapomeňte se pečlivě oholit) a na popravčí četu se snažte udělat dojem tím, že budete stát hrdě a zpříma. Byla-li vám diagnostikována rakovina, nestylizujte se do role oběti (a s výjimkou lékaře o tom s nikým nemluvte – vyhnete se tak poslouchání vyčpělých frází a nikdo s vámi nebude jednat jako s člověkem zasluhujícím lítost; díky povznesenému postoji si navíc po prohraném boji nebudete připadat o nic méně hrdinsky než při vítězství). Přijdete-li v podnikání o peníze, buďte ke svému asistentovi mimořádně zdvořilí (místo abyste si na něm vylévali vztek jako mnozí z traderů, kterými opovrhuji). Pokuste se nesvalovat vinu za svůj osud na ostatní i v případě, že si to zaslouží. Nedávejte najevo sebelítost, i kdyby vám váš partner utekl za pohledným lyžařským instruktorem nebo mladou modelkou. Nestěžujte si. Jste-li stejně jako jeden můj kamarád z dětství tak trochu čertík z krabičky, nezačínejte si ve chvíli, kdy vaše podnikání upadá, hrát na lidumila (svým kolegům poslal heroický email, ve kterém jim sdělil, že je čeká „méně kšeftů, k nimž však budou jistě přistupovat se stejným zápalem“). To jediné, nad čím nemá Štěstěna žádnou moc, je vaše vlastní chování. Hodně štěstí.