Napoleon Bonaparte – Od protiroajalisty k imperialismu, část 2.

Po Napoleonově vítězství u Marenga v roce 1800 pro něj začala léta „mírová“. První konzul Francie začal připravovat dnes už všeobecně známý Code Civil, který se stal roku 1804 novým občanským zákoníkem země galského kohouta. Dalším politickým úspěchem Napoleona bylo vyjednání míru s Anglií, který byl zpečetěn podpisy v Amiensu.  I přes to, že oficiálně Francie byla v míru s Anglií, začínal Napoleon připravovat svou velice vytouženou invazi na britské ostrovy. Dále se Bonapart nechal schválit doživotním konzulem (1802), ale to ho nedokázalo nenasytit. 18. květena 1804 se Napoleon v katedrále Notre-Dame korunoval za císaře francouzského za osobní účasti samotného papeže Pia VII.

Bitva u Jílového

  Po této korunovaci Napoleon pospíchal na sever Francie, aby se přidal ke své anglické armádě. Ale z čista jasna došla do jeho táboru zpráva, že se proti němu vytvořila nová třetí koalice (Anglie, Rakousko, Rusko, Švédsko). Napoleon však byl mužem své doby, dlouho nelenil a plánovaný útok do Anglie přerušil, pospíchaje do války proti Rakousku.

  Francouzská Grande Armée svedla tuhé boje s Mackovými armádami. Napoleon postupoval stále hlouběji do nitra Rakouska. Série menších vítězství vedla až k ovládnutí samotného centra habsburské monarchie, Vídně. Francouzské vedení dobře vědělo, že pozitivní výsledek tohoto tažení jim může zajistit, pouze velká rozhodující bitva. Proto se císař Francouzů vydal na Moravu a po skvělém manévrování donutil spojenecké armády Rakousko-Ruské ke generální bitvě u Slavkova (2. prosinec 1805). Ta skončila brilantním vítězstvím Napoleona. Ustupujícím armádám nezbylo nic jiného, než uzavřít s Napoleonem mír, známý jako prešpurský. Samotný František I. se v pozdějších letech nechal slyšet, že Slavkov a následné potupné mírové jednání bylo pro něj nejhorším dnem v životě.

  Zdálo se, že Napoleon se stal pánem Evropy, ale nebylo tomu tak. V Prusku začaly rychle sílit protifrancouzské nálady. Ty vyvrcholily až do takového stádia, že pruští důstojníci si chodili brousit šavle před francouzský konzulát. Prusko nebylo připraveno na válku s Francií. Už dávno byly pryč doby, kdy pruské armády naháněly strach celé Evropě. Ale toto si Prusové logicky neuvědomovali. Napoleon se svými maršály dlouho nečekal a rychle se vydal na pochod proti Prusům (1806). Bylo to rychlé tažení. Napoleon uspěl u Jeny a ve stejnou dobu maršál Davout porazil u Auerstedtu hlavní síly Prusů. Poté byl obsazen i Berlín. Pruské armády ustupovaly dále na Východ, ale tam už jim na pomoc přispěchával ruský car Alexander I. se svou armádou.

  Rusko-Francouzské boje započaly roku 1807. Bylo svedeno mnoho bitev, avšak žádná ze stran nedokázala vyhrát s převahou. Zásoby docházely armádám na obou stranách. 8. února u Jílového však už Napoleon dokázal zvítězit. Tato bitva bývá považována, jako jedna z nejkrvavějších bitev, které Napoleon svedl. Nebylo to však přesvědčivé vítězství jako u Slavkova. Rusové byli stále schopní boje. Poslední bitvou francouzsko-ruské války roku 1807 byla bitva u Friedlandu. Poté poražení Rusové požádali o mírová jednání. Je otázkou, zda poražení Rusové tušili, že armáda Napoleonova, vyčerpána válkou, by už pravděpodobně také nebyla schopna boje. Vše skončilo prvním osobním setkáním císaře Napoleona I. a cara Alexandra I. v Tylži. Jednání se táhla dlouhou dobu. Konečným výsledkem bylo nakonec uzavření spojenectví mezi oběma stranami. Velký Napoleonův sen se splnil. Evropa byla rozdělena mezi dvě mocnosti. Západ patřil jemu a východ Alexandrovi. Napoleon byl přesvědčen o svém nejgeniálnějším tahu v politice. Kdo by se mohl postavit těmto dvěma velkým mocnostem, říkal si Napoleon. Ale jak historie ví, další události směřovaly úplně jiným směrem..